Sunshine

V blízké budoucnosti (řádově desítky let) naše Slunce začíná vyhasínat, což pochopitelně ohrožuje další existenci života na Zemi. Proto je ke Slunci vyslána kosmická loď Icarus s obrovskou jadernou náloží, která se má pokusit Slunce znovu zažehnout. Loď zmizí beze stopy. O šest let později startuje loď Icarus 2 s osmičlennou posádkou, která se má pokusit o totéž.

Jednou z mnoha sympatických věcí na nové sci-fi režiséra Dannyho Boylea (Trainspotting, 28 dní poté) je fakt, že její tvůrci viděli mnoho sci-fi filmů a dobře vědí, co sci-fi fanoušky zajímá a že mohou citovat klasická díla, ale nesmějí to dělat otrocky. Jsme tedy ušetřeni úvodních scén, kdy geniální dětský astronom náhodou zjistí, že Slunce vyhasíná, celý svět debatuje, jak krizi vyřešit, astronauti procházejí náročným výcvikem, někdo vynalezne protisluneční štít, který loď ochrání atd... Nic takového. Film začíná šestnáct měsíců po startu Icara 2, kdy už se loď blíží ke Slunci, a vše, co předcházelo, se dozvíme v krátkém úvodním vyprávění Cilliana Murphyho, jenž hraje nejdůležitějšího člena posádky – fyzika, který umí zacházet s náloží o velikosti Manhattanu.

Když se snažím intenzivně vzpomínat, jaké výpravné seriózní DOBRÉ kosmické sci-fi filmy jsem viděl v posledních pěti letech, vybavuje se mi snad jen Solaris (který byl mnohem více „fi“ než „sci“ a neobsahoval téměř žádné triky). Nejsem natolik vzdělán, abych mohl posuzovat, zda je základní koncept filmu (přiblížit se s obrovskou náloží do těsné blízkosti Slunce) realistický či zda může být realistický za 50 let. Ale mnoho technických detailů ve filmu mi i přes svou značnou originalitu dávalo smysl, aniž by se je tvůrci snažili nějak polopaticky vysvětlovat (což, obávám se, může trochu komplikovat pochopení filmu „masovému divákovi“). Oficiální webstránka se chlubí mnoha vědeckými konzultanty, Sunshine je rozhodně dostatečně „sci“ a jeho vize budoucnosti nebude za 10 nebo 20 let k smíchu.

Kromě toho má Sunshine vynikající atmosféru. Od počátku je dokonale ztvárněn téměř posvátný obdiv, který má posádka k okolnímu smrtícímu vesmíru. Od počátku je jasné, jak je z kosmického hlediska titěrný kilometrový Icarus 2, do jehož štítů z jedné strany tepou stovky až tisíce stupňů Celsia slunečních paprsků a ze všech ostatních stran minus 273 stupňů kosmické prázdnoty. A jak je supertitěrný člověk, který z nějakého důvodu musí z lodě vystoupit ven.

Boyle využívá originální (ale přitom odměřené) výpravy, dokonalých triků, všemožných vizuálních vychytávek a v neposlední řadě vynikající zvukové stopy (hudby i ruchů) k vytvoření doslova magických scén, ve kterých se prolíná absolutní světlo s absolutní tmou a třeba i sekvence, kdy se astronauti pouze dívají, jak jejich loď prolétá kolem Merkuru, je nezapomenutelná. Film obsahuje spoustu nápaditých drobností, z nichž některé mi přišly vyloženě roztomilé (schválně, jak dlouho vám bude docházet, proč je úvodní logo Foxe tak „divné“).

Pokud má Sunshine nějaký problém, spočívá v tom, čemu se zjednodušeně říká „děj“. Atmosféra je sice hutná a postavy jsou načrtnuty velmi slušně (na palubě jsou většinou profesionálové, pro které je obětování vlastního života naprostou samozřejmostí, o níž nemá vůbec smysl diskutovat), ale když Icarus 2 zachytí nouzové vysílání Icara 1 a vydá se prozkoumat, co se vlastně s původní lodí stalo, film začne divákovi nabízet více příslibů než uspokojení a jeho závěr se trochu uspěchaně zvrhne v poněkud jiný žánr, než jsme čekali.

Nebudu prozrazovat, jaké je tajemství Icara 1 a jak to nakonec dopadne, ale i kdybych vám to prozradil, rozhodně by vás to nešokovalo a možná byste se zeptali: „A to je všechno?“ Ano, to je všechno. Film Sunshine by se dal vlastně brát jako jen mírně dramaticky přikrášlená a mírně zhrdinštělá adaptace něčeho, co se doopravdy stalo (respektive v budoucnosti stane). Ovšem naprosto profesionální a výpravná adaptace. A pokud měl film skutečně rozpočet pouhých 25 milionů liber, pak je Boyle bez debaty génius a někdo v Hollywoodu by ho měl konečně pořádně využít, protože výsledek vypadá pětkrát dráž a co do čistě řemeslné působivosti a velkoleposti Sunshine hravě zastiňuje nejen Solaris, ale i čtvrtého Vetřelce, Ztraceni ve vesmíru, Armageddon, Horizont události a vlastně cokoliv aspoň vzdáleně podobného z posledních 10 let, na co si vzpomenu.

Sunshine je po dlouhé době filmem, u kterého si chci některé scény pouštět znovu a znovu a obdivovat jejich dokonalost. Vlastně je to po mnoha letech konečně důvod k tomu, abych si koupil ke svému DVD přehrávači nějakou pořádnou audiosestavu. Po dokonalé první polovině je možná třetí čtvrtina filmu mírným zklamáním a trocha symboliky s několika pseudofilozofickými monology nemá takovou působivost, jako když Roy Batty vyprávěl o Tannhäuserově bráně. Možná. Ale přiznám se, že jsem se hodně dlouho rozhodoval mezi 80 % a 100 %, a pokud bude mít za deset let Sunshine podobný kultovní status, jako dnes mají Vetřelec nebo Ikarie XB1, nebudu se ani trochu divit.