Renaissance

Jo, globalizace vládne světu. To takhle Francouzi v britsko-lucemburské koprodukci za kreslicími stoly, před modrým plátnem a u počítačů Made in Tchaiwan dělali za 14 milionů eur od Disneyho a Miramaxu šest let scífko z Paříže roku 2054, kde policajt s maďarsko-českým jménem a americkou bradou vyšetřuje případ unesené, hollywoodsky půvabné vědkyně s ruským jménem, naráží přitom na různé Asiaty a Araby a odhaluje spiknutí kolem léku na nesmrtelnost.

A druhé „jo, vládne“: styl tu je vysoko nad příběhem a dějem. Vypadá to úžasně, ale nejspíš pro vás bude poměrně těžké vyznat se, o čem to je. A když už na to člověk přijde, bude mu to nejspíš připadat dost jednoduché. Pokud je dotyčný ještě nešťastnou náhodou navíc hardcore scifista, bude remcat, že z hlediska současné vědy (z níž ta budoucí věda přece musí vycházet) to s tou nesmrtelností takhle nejde…

Zkrátka, Velký bratr tu potkává Blade Runnera, v pozadí se krčí japonští kmotři Akira a Ghost in the Shell a nejvyšší stupínek vizuálních orgií s černou a bílou barvou musí vyklidit statické Sin City. Oč plošší se v Renaissance zdá být příběh a filozofické poselství na konci, o to plastičtější a dynamičtější je ztvárnění fiktivního světa. Na rozdíl od Sin City (které si prostě přes veškeré technické rozdíly nelze nebrat do úst) Renaissance nabízí obyvatelné, živé, pulzující město, s mnoha společenskými vrstvami, precizně vystavěnými, návaznými, průchozími a průjezdnými prostory. Trojrozměrnost a hybnost některých scén je posílena už jenom tím, že si samozřejmě uvědomujeme, že oněch efektů je dosaženo uměle a že někdo musel setsakra přemýšlet nad tím, aby to vypadalo fyzikálně správně, cool a sexy. Jistě, neustálá snaha o sošný a výtvarný vzhled občas poněkud brzdí spád vyprávění či naopak činí nezřetelnými některé prudké dějové obraty, ale dá se to přijmout jako nutná daň. Vždyť musíme častokrát i luštit, na jaké objekty a z jakého úhlu se díváme, neboť ostré kontrasty mezi bílou a černou neskládají vždy na první pohled čitelný obraz.

Právě tato nezřetelnost je zdrojem hlavního požitku. Práce s průhlednými materiály, inverzním nočním viděním, vizualizací virtuální reality či s grafickým propojováním snu a skutečnosti, to všechno zabaví samo o sobě. Je dost pravděpodobné, že budete při sledování těchto atrakcí stále v pozici odpojeného (i když možná okouzleného) pozorovatele, ale nikoli účastníka, který investuje své city do hrdinů. Všechny

postavy tu jsou klišovité už z toho titulu, že klišé znamená původně „obrys“, a občas ani nevidíme víc. Jenomže desítky klišé uvnitř komplexně promyšleného světa vyvolávají spíše dojem, že „kdesi za tímto jedním příběhem“ se toho rozprostírá mnohem víc a že sledujeme jen hemžení několika mravenečků ve velkém mraveništi.

Renaissance je tedy potřeba vidět v kině, vstupné si rozhodně zaslouží. Má ovšem málo kopií a bude nutné po ní trochu pátrat. Ještě štěstí, že k nám půjde ve francouzském originálu a nikoli britské dabingové verzi, kde se u mikrofonu při namlouvání inspektora Barthélémyho Karase hrozně nudil Daniel Craig.