Sherrybaby

Již léta se šušká, že soutěžní sekce našeho áčkového festivalu nepřitahuje mnoho výjimečných filmů. Možná i to je jeden z důvodů, proč se tak dlouho otálelo s uvedením loňského vítězného filmu Sherrybaby. Není špatný ani průměrný ve smyslu úplně bez chuti a bez hran, jen není výjimečný. (Pokud nepočítáme fakt, že jde o snímek, kde potetovanec Danny Trejo nehraje padoucha, ale celkem normálního chlapa.)

Nemá v sobě nic skandálního, extravagantního či zásadně originálního. Je to „pouze“ velmi čistý, realistický, upřímný, lidsky soucitný film o třiadvacetileté ženě, která byla závislá na drogách, kradla a teď je propuštěna z vězení. Vyprávění se snaží vyhýbat klišé, nelíčí drogové prostředí jako peklo na zemi ani je neromantizuje. Neschovává se za hloupou berličku, že „je to film o drogách, který vlastně není o drogách“. Prostředí a lidi z něj hrají důležitou roli, ovšem snímek ani nesvádí vinu na okolí, vidí i to, že hlavní hrdinka není úplně z nejchytřejších. S jistou dokumentaristickou stylovou neviditelností (režisérka a scenáristka Laurie Collyerová hojně vycházela ze zkušeností s lidmi okolo sebe) zachycuje proces každodenní rutiny, kterou procházejí „napravení“, a zároveň to, jak málo stačí, aby tato rutina byla vyvedena z rovnováhy.

Sherry vychází z vězení jako drsňačka, kterou už život nemůže překvapit, avšak s vidinou toho, jak odteď bude úžasná máma – narazí hned na počátku. Její dcerka totiž vyrůstá v rodině Sherryina bratra Bobbyho a za „mámu“ už považuje někoho jiného. Sherry je odhodlaná, plná víry a pragmatické nezdolnosti („když chci práci, tak občas musím rozepnout nějaký ten poklopec“), ale neuvědomuje si, že ve své nové cestě za štěstím je vlastně nesmírně sobecká. Maggie Gyllenhaalová uchopila svou postavu jako přerostlou lolitu, která se rozkoukala ve své dospělosti příliš rychle, pochytila jen, že by měla mít ostré lokty, ale ne, jak mluvit s lidmi, aby kolem sebe nemusela mlátit.

Z odstupu nahlédnuto je Sherry opravdu spíš baby a vlastně ani nevyvolává nějaké sympatie, ovšem Gyllenhaalová svým hereckým umem dokáže vzbudit v divácích alespoň empatii. Zvlášť krutě působí scéna, kdy se u rodinného stolu snaží přimět dcerku, aby jí podala ruku, a ona se jde schovat do náručí náhradní matky. Tady se běžný nezávislý talkie film, v němž nikdo nemá velkou slovní zásobu, mění v psychologicky silnou podívanou. Slova písně přestávají mít smysl a mnohem důležitější je to, co vidíme čistým zrakem, náhle bez iluzí.