Tajnosti

Spousta nerozbalených krabic, stěny i nábytek vonící novotou, sedačka v igelitu, tma. Julie (Iva Bittová), pětačtyřicetiletá, pořád moc hezká ženská, bloumá po bytě a nespí. Prohlíží si v odlesku samu sebe a dumá bůhví nad čím. 4:22. Milostný atak spokojeně oddychujícího manžela (Karel Roden), muže, který stárnutím hezkne, je nečekaně účinný. „Stalo se něco?“ „Ne.“ Pár rychlých pohybů, vzrušených výdechů a  zase jen ticho a vůně toho neznámého nového bytu, který se jí má stát domovem. Na budíku svítí 4:26.

Nazvat nový autorský počin režisérky Alice Nellis (Ene bene, Výlet) ženským filmem by bylo stejně tak výstižné jako matoucí. Ženino nitro je v Tajnostech sice nazíráno se subjektivní naléhavostí a erudicí skutečného znalce, na druhé straně se ale od mužské duše zase tolik neliší. I muži mají své pochybnosti, hříchy, selhání, touhy, city a pocity, kterými se prodírají a v kterých není snadné se vyznat. A i u nich jsou banality mnohdy tou poslední kapkou, která jejich život vychýlí zcela novým, mnohdy nečekaným směrem.

Ráno. Cecílie (Martha Issová) si opět nanáší do vlasů nesnesitelné množství gelu, Richard si, považte sám, žehlí košili, aby si ji mohl za chvíli s úspěchem polít, a Julie, která jediná vstávat a pospíchat nikam nemusí, v tom ranním shonu stojí jako opařená a snaží se lovit slova puštěné televize: „Včera, ve věku sedmdesáti let, zemřela ve francouzském Carry-le-Rouet světoznámá americká jazzová zpěvačka Nina Simone...“ Shon a hluk a slova se valí přes Juliin nehybný obličej, aby jedna jediná její věta všechno zastavila: „Napadlo mě, že když máme teď víc prostoru, mohli bysme si koupit piano.“

Křižácká výprava za pianem je absurdní, nesmyslná, směšná a dost možná i zralé ženy nehodná, jenže všechny trapasy, blázniviny a úlety tohoto dlouhého dne, stejně tak jako dlouho odkládané hovory H mají svůj důvod. A potřebují své řešení.

Jestli je jedním z největších neduhů současného českého filmu žánrová bezbřehost, jež tíhne k protimluvům typu „smutná komedie“, pak žánrová ne-uchopitelnost nového snímku Alice Nellis je jednou z jeho největších předností. Tajnosti totiž v sobě neskrývají žádnou amarounovou bezpohlavnost, ale elektrizující osudovou křehkost. Julii se neděje nic zásadního, jen se prostě její život ocitl v bodě, ve kterém je potřeba COSI změnit. Jako diváci vstupujeme do světa ženy, o které nic nevíme, ale v jejíchž banalitách a trablech všedního dne poznávame sami sebe a svoje vlastní existenciální problémy, o nichž zpravidla nemluvíme v kavárnách, ale maximálně na stránkách dobře ukrytých deníků. Alici Nellis a jejímu dvornímu kameramanovi Ramunasi Greičiusovi (Čert ví proč) se daří dvojjediný úkol: sledovat svět subjektivníma Juliinýma očima a zároveň z něj zvenku činit obyčejný, všeplatný příběh každého z nás. Těkání po názvech ulic či mdloby na straně jedné velmi dobře doplňuje jakési z nebe pohlížející boží oko či přímé pohledy do očí na straně druhé. Tmelícím prvkem obou spojitých nádob je pak zobrazování bezpočtu drobných i větších překážek v lidském prostoru (potažmo v lidské komunikaci a lidském nitru jako takovém).

Zralá scenáristka (Český lev za Výlet) dozrála ve zralou režisérku. Jednak už tolik nelpí na napsaném scénáři, nechává ho dýchat v prostoru, čase i tělech obsazených herců, a jednak se nebojí vstoupit na tenký led akce (taneční scéna na Vítězném náměstí je strhující!), přitom všem ale dál drží otěže vyprávění pevně ve svých rukou. 

V čem se naopak Alice Nellis ve srovnání se svými dvěma předchozími filmy nezměnila, je její zájem o tragikomické podvědomí každého z nás, o akupunkturně přesné dotýkání se našich neuralgických bodů. V neposlední řadě pak stejně jako v Ene bene a Výletu staví svůj filmový svět na rodině, jakkoliv nedokonalé, zranitelné a zraňující instituci, tak ale pořád na tom nejjistějším a nejbezpečnějším bodu celého vesmíru.

Po úzké spolupráci na předešlých filmech s Ivou Janžurovou a jejími dcerami Nellis tentokrát radikálně obměnila herecký soubor (zůstala jen Sabina Remundová a neúprosná celnice s gombíkom Kamila Vondrová v menších rolích). Iva Bittová dokáže ve svých očích a neokázalém chování uchovat všechnu obyčejnost světa a po Ružových snech, Baladě pro banditu a Želarech jen potvrzuje, jak sváteční, ale navýsost kvalitní herečka to je. Opěvovat vysoký herecký standard Karla Rodena a Marthy Issové (který režisér se jako první odváží tuto herecky i lidsky dospělou ženu vyvést z rolí lehce otlemených teenagerek?) by bylo jen nošením dříví do lesa, za to Miloslav König balancující v roli mladíka z bazaru na hranici chlapce a muže, resp. na pomezí extroverta a introverta aspiruje na titul objev roku.

O Tajnostech se těžko mluví a píše. I ta nejlepší slova kradou filmu jeho lehkost a diváka zbytečně straší nesrozumitelnou hloubkou, přitom jsou filmem, kterého se netřeba bát, stačí jen sebrat odvahu a vstoupit do něj. Pokud dokážete na hodinu a půl přijmout tělo Julie za své, dotknete se nejspíš něčeho v sobě samém. Třeba to bude právě ta drobnost, která vychýlí a očistí i váš život.