Roming

Somáli je nejmenší romský král na světě a navíc malou skupinku svých věrných balamutí: tajně totiž chodí do práce.  Lež se však jednoho dne prozradí a Somáli je vyhnán do gádžovského světa, aby našel ptáčka zděděného po předcích – romský oheň, který mu v tom zmatku uletěl...

To je však „jen“ příběh, který si vymýšlí  pan Roman. Všechny pořádné národy totiž už mají nějaký ten svůj epos, jenom Romové pořád nic. Ze sepisování velkého příběhu však Romana vytrhne zpráva, že dcera jeho dávného přítele právě dovršila osmnáctý rok, a může se tedy vdát za jeho syna Juru, jak bylo kdysi  dohodnuto. Co na tom, že synek v daleké Praze studuje na inženýra a našel si dívku, která vůbec není Romka? Jura zrovna přijel na návštěvu, venku je hezky a kamarád Stano pod oknem Romanova útulně vybydleného sídlištního bytu startuje obstarožní tatrovku, aby spontánnímu výletu za nevěstou dal tu správnou akceleraci.

A tak se ti tři vydají na cestu, přestože Jura nemá vůbec chuť jít na ruku živelnému Stanovi ztělesňujícímu pravý opak toho, čím by chtěl být. I tatík Roman by navenek možná raději šetřil svá játra a věnoval se příběhu, jehož hrdina se stále těsněji přimyká k jeho vlastnímu životu. Ale tatrovka chvílemi dokonce pěkně jede a kodrcání po okreskách posléze přizdobí svým zpěvem krásná Bebetka. Pro dávné kamarády i samotného Juru, který překvapeně nachází vztah k otci i vlastním kořenům, se tak stává cílem především samotná cesta. Během ní je třeba – jako v každé správné road movii – potkat nejrůznější lidi, přestát řadu ošemetných situací a dosáhnout moudrosti uvnitř sebe sama…

Jiří Vejdělek na sebe strhl pozornost už svým vieweghovským celovečerním debutem Účastníci zájezdu – a dobrá zpráva zní, že ve svém druhém filmu se začíná profilovat jako zajímavý režisér. Zatím ovšem nedokáže rozvážně vybalancovat své „vážnější“ ambice a touhu diváky bavit.

Roming se dlouho rozjíždí jako mozaikovitá etnoveselohra se zpěvy a tanci. Přehršli „rázovitých“ postaviček dominují  Marián Labuda a Bolek Polívka, kteří jsou ovšem natolik známí, že jejich hrdinům uvěříte jen se zaťatými zuby (byť ani Roman, natož „bílý Cikán“ Stano nemají být  nositeli typických romských vlastností). Přestože závan autenticity obstarávají mile neznámí představitelé vedlejších rolí (oceníte zvlášť Vítězslava Holuba jako Juru) a přesvědčivě vyhlížející komparz (často neherci, pro které si autoři sáhli až do Rumunska), k živelnosti Emira Kusturici má to všechno daleko. A nečekaně rychle to vyvane, byť veselohra s téměř menzelovsky „hezounkou člověčinou“ nečekaně skončí (někdy během znamenité scény křtin) a začne docela jiný, lepší film. Za ornamentální postavičkou bloudícího krále bez království vykukují  „vážné“ problémy dotýkající se otázky, čím vším by která z postav chtěla a nemůže být: mladíkem, Romem, Neromem… Přičemž to tázání nejde tak do hloubky, aby to bolelo (což je u Polívkovy postavy vyslovená škoda). Finále je pak bezmála jakubiskovsky metaforické, ovšem v tom horším smyslu slova: sen a realita se prolnou, Vladimír Javorský tančí coby Smrtka, ale nebojte se, vše dobře dopadne, protože přece jde o nezávaznou českou komedii. I když Somáliho příběh se s tím Romanovým jaksi neprotnul... Někde mezi tím ovšem najdete pár hezkých, velmi netelevizních okamžiků, kdy se kamera Jakuba Šimůnka rozhýbe spolu s nočním větrem a Vejdělek se představí jako múzou políbený režisér (mezihra v sadu při oslavě křtin, ústící do skoro tragické scény mezi Jurou a Bebetkou).

Podíl na zajímavosti Romingu tak nemá jen vycházející hvězda české scenáristiky Marek Epstein, ale i sám režisér, který navíc dokáže nonšalantně zvládnout na české podmínky nezvyklé množství akce, skoro urežírovat Polívku a ještě místy působit docela přirozeně. Roming tak nabízí v rámci domácí filmové zábavy podívanou, při níž se za tvůrce nemusíte propadat studem (a jediné poprsí, jež se tu obnaží, nepatří Romce). V pozadí cítíme i promyšlenou strategii producentů, kteří po vieweghovských tutovkách Román pro ženy a Účastníci zájezdu sáhli po původním, navzdory komediální nadsázce celkem nepubertálně pojatém projektu, jehož zjevnou ošemetnost šikovně obcházejí (celá úvodní část je skoro v kameňákovském stylu přehlídkou vtipů o cikánech). Přilákat diváky do kina na Polívku, chrlícího ze sebe neskutečné sprosťárny v kadenci až hudební, nejspíš nebude problém: to je samozřejmě spíš dobře, protože Roming je z těch českých filmů, které si v rámci bezbolestného žánrového „bavení diváka“ dokážou něco myslet.

Podobně jako v Účastnících se tu svět především harmonizuje: také zde platí, že tanec je nejlepší psychoterapie, a když se naučil tančit i ten Somáli, neměl by to ani pro vás být problém. O dané etnikum tu zajisté nejde – co by se mělo řešit? Barvití, srdeční Romové zde slouží jen jako metafora návratu k přirozeným mezilidským vztahům. Kdybyste hledali nějaké „definitivní“ odpovědi a konstatování, nemáte šanci: hlavní postavy se velmi česky a přitom vtipně vymykají všemu, čím by mohly „opravdu“ být, ve stylu Romana, jediného Roma na sídlišti platícího elek-třinu, který ale „ze solidarity“ k ostatním nesvítí. Mile unikavý Roming tak pod čarou komentuje i omezení, která autorům ukládá zábavný žánr. Epos jaksi nevznikl, romský oheň znovu nevzplál – a proč také?      

Nicméně Vejdělek prý hodlá točit další Epsteinovy scénáře. Je otázkou, jestli časem učitelsky korektní svěrákovská pozitivita a mravokárná hřebejkovská zpruzelost získají trvalejší protiváhu. Nejsem proti: po „veselohře s Polívkou“ bych si od dua Epstein/Vejdělek klidně vychutnala i nějaký výživný hlavní chod.