3-iron

Není to ani rok, co se na stránkách Cinemy objevil portrét jihokorejského režiséra Kim Ki-duka, jemuž anglicky mluvící novináři říkají Kimkidjůk (djůk/duke znamená vévoda) a někteří čeští ignoranti „Kimki-co?“ („co?“ znamená, že nevědí, která bije). A za tu krátkou dobu, co dokončil Jaro, léto, podzim, zimu… a zase jaro (2003), stihl tento pra-

covitý tvůrce natočit další tři filmy. Samaritánku, 3-Iron, neboli Trojku železo či Golfovou hůl, u nějž si jeho příznivci pamatují i původní korejský název Bin-jip (Prázdné domy), a Luk (Hwal). Slina na jazyk nese frázi „práce kvapná málo platná“, ale je nutné ji polknout. Proč by za šestnáct dní natáčení a deset dnů stříhání nemohlo vzniknout vynikající dílo? Není jeden z hlavních problémů současných filmů naopak příliš dlouhá doba příprav, natáčení a postprodukce, která nese spoustu sofistikovaných detailů za cenu vyprázdnění vnitřku?

Jestli bylo Jaro, léto… o opakujícím se cyklu čtyř ročních období jakýmsi meditativním předělem, či snad dokonce dovolenou v přírodě a únikem před problémy společnosti, jenž postrádal ničivou i obrodnou sílu Kimových nejlepších předchozích děl Ostrov, Adresát neznámý a Drsňák, 3-Iron zachycuje autora v období, kdy po neurvalých začátcích a trýznění útlocitného publika šokujícími scénami nalezl kouzlo lehkosti, díky čemuž byl vzat na milost i svými dřívějšími odpůrci a vzápětí byl zasypán čtyřmi cenami na festivalu v Benátkách. Vedle Oldboye je 3-Iron největší zahraniční úspěch jihokorejské kinematografie. Přičemž jenom těžko najdeme dva filmy od sebe tak vzdálené. Oldboy je dílo výbojné, přehuštěné a jinotajně zašifrované, zatímco 3-Iron zcela prostinké, v němž i veškeré symboly lze chápat zároveň doslovně. Znamená přesně to, co v něm vidíte, a nic navíc.

Mladík Tae-suk oblepuje reklamními letáky dveře domů a bytů. Když je do druhého dne nikdo neodstraní, znamená to, že nikdo není doma, ani sousedi se nestarají. Tae-suk pronikne do bytu či domu a kupodivu v něm nekrade, ale pouze v něm chvíli vegetuje, a dokonce ho zvelebuje, opravuje poškozené přístroje, vypere (s oblibou na valše,

ne v pračce), vyžehlí a zase odejde; předtím se ovšem vyfotí s vyvěšenými rodinnými fotografiemi. Tato činnost mu prochází dost dlouho, dokud nepřehlédne v luxusní vile nezvykle tichou mladou ženu. Bývalá modelka Sun-hwa je vdaná za mnohem staršího muže a zjevně s ním není šťastná. Po rychlém sběhu událostí, následujících manželův návrat domů, Sun-hwa nasedá k Tae-sukovi na motorku a odjíždějí spolu pryč. Vyprávění nesleduje žádný silný dramatický oblouk, víceméně se na sebe jen vrší další epizody. Zhruba za polovinou filmu se Tae-suk dostane shodou nešťastných náhod do vězení. A pak, během několika minut, přijde přerod, který vás buď matoucně vykolejí, anebo vás odnese až někam do nebe. Film dlouho vypadá, jako by vyprávěl o úplně obyčejných věcech, a poté, co nás zbaví ostražitosti, se v nepozorovatelném momentě přerodí v něco fantastického, surreálného až zázračného. Fascinující je, že Kim tohoto efektu dosahuje pomocí naprostého minima prostředků. Oba hrdinové během celého filmu neřeknou ani jediné slovo, kamera snímá prostor většinou ve velkých dlouhých celcích, hudba se ozve, jenom když ji někdo zapne v přehrávači. Nelze tvrdit, že jde o jakési „nalézání čistoty“ či návrat k němému filmu, i když značná část kouzla spočívá právě v tom, že se na Kimovy filmy můžeme dívat s podobnou rozkoší jako na snímky z němé éry, kdy umění bylo ještě nevinné. Nejpřesnější by bylo říct, že celá Kimova režijní dráha je snahou film znovu vynalézt. Je to cesta samouka, který objevuje, že se obejde i beze slov, a nemusí se jich pracně zbavovat. Jde o filmy někoho, kdo není poznamenán historií a vzděláním, nemá v sobě žádnou rutinu a vzorce, jimiž se poměřuje správnost. Chtělo by se napsat „boží prosťáček, jemuž byla shůry udělena milost“.

Dříve by u něj golfová hůl byla využita jako nástroj nechutné vraždy, dnes se stává především synonymem švihu a lehkosti, určitým leitmotivem toho, jak dosáhnout precizované disciplíny. Neboť i Kimův režijní styl vlastně směřuje k témuž jako jeho hrdinové. K tichému, neagresivnímu splynutí se světem a jednotě vidění, myšlení a konání. Tae-suk se stává neviditelným jako sám pohled kamery, ale jeho přítomnost dodává místům, která navštíví, nového ducha, genia loci. Snímek tak nabízí poselství o prázdných domech a životech, jež je třeba znovu zabydlet, zintimnit a zduchovnit. Být ve světě znamená všednodenní obstarávání, jemuž je nutné dát opět váhu. Ale spolubytí, jež má větší hodnotu než jenom bytí pro sebe, je něco                                      vyloženě nadpozemsky zázračného, pokud umíme

milovat a rozumět si beze slov. Láska je totiž nehmotná a nic neváží, ovšem dospět k ní je to nejtěžší a nejvzácnější na světě.

Už v Adresátovi neznámém použil Kim arabskou hudbu, avšak tehdy mu sloužila jako znak utrpení žen pod nadvládou mužů. Nyní v ní objevuje povznášející dimenzi, stejně jako se v 3-Iron mlčení vymaňuje tomu, aby bylo pouhým znakem existenciálního odcizení. Je vůbec možné, aby se tak

depresivní tvůrce přerodil v někoho, kdo dovede dát tolik naděje? 100 % přísluší 3-Iron bez váhání, pochyb a jakéhokoli nadržování. Potkat se s tak osvíceným dílem je svátek. Snad žádný film, který jsem viděl za posledních několik let, bych nedoporučil všem lidem bez rozdílu. Tento ano.