Eros

V   dnešní době zavání každý povídkový projekt kapkou drzosti. Povídky sloučené v jeden film bývaly v období nových vln generačními manifesty; nyní se z nich stalo nutné zlo, odpad tvůrčího přetlaku a často jen rádoby prestižní projekt, vzniklý na základě nějakého jinak nevyužitého grantu. Přesto mezi současnými cinefily (tedy těmi, kteří neukojují své cinefilní vášně na Michaelu Bayovi) vyvolalo značný zájem ohlášení, že Michelangelo Antonioni, Steven Soderbergh a Wong Kar-wai natočí povídky s erotickými tématy. Jaká že je spojitost mezi těmito autory? A bude to aspoň trochu vzrušující, nebo jen estétská a snobská nuda? Na první otázku lze odpovědět vcelku jasně, na druhou ale již ne, protože výsledné povídky jsou dost nevyrovnané samy o sobě i v porovnání mezi sebou. Nuže, Michelangelo Antonioni je brán jako duchovní otec moderního poválečného uměleckého filmu, v němž se zpomaluje tempo vyprávění a rozvolňují psychologické a jiné vazby. Umělecké filmy jsou od té doby stále rozbitější, protože o světě nelze podat celistvou zprávu, a pocit nenaplněnosti provází nejen zádumčivé postavy, ale i záměrně deprimované publikum. Antonionim je tak ovlivněn snad každý režisér, který chce prchavými obrazy vyjádřit pomíjivost citů. Sféra erotiky se k tomu nadmíru hodí, ale nesmí být jednoduše spojována se sexualitou. Erotika se totiž ukrývá hlavně v nevyjádřeném a neukázaném, spočívá v tom, že si doplňujeme chybějící informace, vidíme něco uvnitř mezi dvěma vrstvami a spíše hledáme, než že si to přímo užíváme. Každý ze tří režisérů si pak volí jinou techniku, jak „eroticky“ vyprávět. Antonioni svou povídku jednoduše utne, Soderbergh ji pojal naopak jako uzavřenou miniaturu a Wong jako přechod mezi svými dvěma filmy Stvořeni pro lásku a 2046.

Antonioniho Il filo pericoloso delle cose nemá ani půl hodiny a vznikl tři roky před ostatními příspěvky. Bez obalu, i s respektem ke klasikovi, je nutno sdělit, že je to skutečně hrůza, která se svým uměleckým úpadkem dá přirovnat snad jedině k Post coitu či Vyhnání z ráje, a to nejenom proto, že tu nesmyslně pobíhají koně po louce a ženy s huňatým klínem hopkají po pláži. „Příběh“ se odehrává v mdlém a nijakém Nikde přímořského italského venkova, naprosto odtrženém od jakéhokoli normálního života, vyumělkované postavy si sdělují knižní repliky a jejich protagonisté hrají neuvěřitelně paňácovitě. Tento segment je ukázkový příklad „evropského uměleckého filmu“ plného bezúčelné nahoty, na níž nepohoršuje sám fakt odhalení, ale spíše nesmírně nepříjemná uslintanost, s jakou je snímána. Antonioni sice občas umí třeba nalézt kompozici o více plánech či nadhodí téma, že sex není iluze, z čehož vyplývá, že erotika a sám film ano, ale zápletka o rozpadajícím se vztahu jedné dvojice, která o sobě ví vše, a vztahu druhé dvojice, která nezná ani svoje jména (přičemž muž z obou dvojic je stále týž), je tak schematická a řídká, že snad ani nemůže překvapit finále, kde se zřejmě setkáváme se zlomem v Antonioniho tvorbě, totiž, že narazíme na svobodnou a netrpící hrdinku. (20 %)

Steven Soderbergh v povídce Equilibrium nejprve začne v modrých tónech a vzápětí se stylisticky přenese do černobílého filmu noir. Stačí mu pětadvacet minut na to, aby vtipně a svižně odvyprávěl historku o pacientovi a psychoanalytikovi, kteří rozebírají sen, jenž údajně není sexuální, přestože se týká krásné nahé ženy. Soderbergh, poučen filmovou historií, jednak ukazuje s nadhledem psychoanalýzu jako druh detektivního pátrání (proto ono noirové retro), jednak potvrzuje, že sám princip vyprávění je erotický (tj. založený na odhalování a zachovávání tajemství), a nakonec, že ani psychoanalytici nejsou ušetřeni různých obsesí. Jde jistě o nejzábavnější část filmu, ale v tom je právě její problém. Časoprostorová sevřenost a nakonec i sehranost a zjevné rozkošnictví herců (Robert Downey Jr. a Alan Arkin) jde proti duchu, který reprezentují zbývající dvě povídky i celý proud moderní kinematografie, jež rozebírá lidské city. (80 %)

Film uzavírá nejdelší, čtyřicetiminutová povídka La mano Wonga Kar-waie. Ten se předvede jako mistr v dráždivém a paradoxním zobrazování neviděného. Kostýmní barevné retro o krejčím a prostitutce zvyšuje erotický náboj tím, že hlavním pohybem tu není svlékání, ale naopak oblékání a zahalování. Postavy jsou většinou polknuté v zelenkavé polotmě a lepkavé atmosféře dusna stísněných prostorů, přičemž kamera se navíc odklání od centra akce a zabírá v nezvyklé výšce a polodetailech těla tak, aby nebyly vidět ani hlavy, ani pohlaví. Často také nevíme, komu je určena promluva nebo kdo mluví, a částečné odhalování zdroje či adresáta bývá vzrušivé právě jen v erotickém, ale nesexuálním smyslu. (60 %) Čili sumárně: Je to nuda a snobárna, ale má své světlé chvilky, které se odehrávají většinou potmě.