Grindhouse: Auto zabiják

Austin, Texas. Arlene a Shanna si v sympaticky dívčí Hondě Civic vyrazí s kamarádkou, rozhlasovou DJ Jungle Julií, oslavit její narozeniny. Nejdřív se staví na pár drinků, pak na dalších pár, nenechají se sbalit, ale zatancují si a zahulí. Příliš nevnímají postaršího zjizveného chlapíka u baru – bývalého kaskadéra Mikea. Na kapotě omláceného černého Chevroletu Nova z roku 1971 má namalovanou lebku a pod ní motor nejspíš odněkud z raketoplánu. Pak si atraktivního muže narazí blondýnka Pam a odjede s ním do horké letní noci. Netuší ovšem, že Mike je psychopatický vrah a svůj vůz používá k zabíjení právě takových děvčat, jako je Pam – nebo Arlene, Shanna, Julie či jejich kamarádka Lanna. Na temné silnici nemají čtyři zhulené holky v autě proti rozjetému úchylovi šanci…

O čtrnáct měsíců později se Mike, propuštěný z nemocnice, přesune do městečka Lebanon v Tennessee, kde si vyhlédl další oběti. Tentokrát je to trochu drsnější parta – kamarádky od filmu Lee, Abernathy, Kim a Zoe¨, které zrovna testují na kapotě supersilného Dodge Challengeru 1970 své kaskadérské schopnosti. Mike se těší, že jeho „zánovní“ Dodge Charger z roku 1969 už na své oběti čeká… jenže tentokrát všechno dopadne jinak.

Děj nového filmu Quentina Tarantina vyhlíží až idiotsky prostě – podobně jako onehdy příběh pomstychtivé Nevěsty, která se sérií soubojů propracovává k likvidaci jistého Billa. Tentokrát ovšem Tarantino nepotřebuje zdobně ornamentální epizody, jež by mu znesnadňovaly soustředit se na to, co ho opravdu zajímá: na ženy. V Autě zabijákovi můžete obdivovat hned dvě „série“ uvolněných, nestandardně krásných holek v kratičkých kraťasech, sukničkách či vtipných tričkách. Nic netušící potrava pro sériového vraha se vozí v autě, jí, pije, jí a kouří, tancuje na chytlavé songy vznášející se k zakouřeným stropům z jukeboxu, klábosí o televizních seriálech a filmech a mužích. Na dívky v podání neokoukaných hereček (jako jsou Rosario Dawsonová či Mary Elizabeth Winsteadová) či zajímavých začátečnic (jako jsou Zoe¨ Bellová, která pracovala jako kaskadérka za Umu Thurmanovou v Kill Billovi, či Monica Staggsová, která tam dublovala Daryl Hannahovou) Tarantino hledí se stejným obdivem jako onehdy na Pam Grierovou nebo právě na Thurmanovou. A spotřebuje na to tolik diváckého času, že ho možná začnete považovat za marnotratníka.

Drsný tarantinovský nářez udeří nečekaně a tvrdě: Mike ve svém autě se na dívky doslova vrhne a rozcupuje je na cucky. A sledování tohoto masakru poskytuje stejně voyeurskou slast jako předtím pohled na tančící Lee. Tarantino je ve vrcholné formě – i když to  není forma, která by se zavděčila všem. Doby, kdy to tak bylo, jsou totiž dávno pryč. Což je dobrá zpráva pro všechny, kterým se líbila Jackie Brownová a druhá část Kill Billa.   

Návrat k přírodě?

Sluší se shrnout, že Auto zabiják se u nás  distribuuje jako „normální“ film, v USA je však součástí nápadu rekonstruovat program a atmosféru levných předměstských kin, jež v 70. letech prala do svých diváků celé série béčkových kousků najednou. Tarantino se spojil se svým věrným kolegou Robertem Rodriguezem, jehož zombie-horor Planeta Teror tvoří druhou část dvojprogramu, obohaceného o trailery na čtveřici neexistujících grindhousových kousků (u nás má premiéru v srpnu).

Stěží lze přehlédnout, jak výstřední a akademický nápad Tarantino s Rodriguezem pojali. Jejich dílku by svědčila vydýchaná a živočišná atmosféra domácky zaplivaného bijásku, jehož návštěvníci se hlučně baví, kouří a odcházejí si pro další pivo nebo na záchod, zatímco zhulený promítač vztekle bojuje s rozmašírovanou filmovou kopií. Takovou náladu lze ovšem jen stěží navodit v pohodlné sedačce v anonymním klimatizovaném multiplexu – byť se Tarantino všemožně snaží dojmu takové „živé“ projekce dosáhnout a navíc si neodpustil úmyslné zprznění filmu nejrůznějšími režisérskými a kameramanskými přehmaty (neboť stál i za kamerou). Působí trochu zvráceně, ale celkem logicky, že v éře „dokonalého“ digitálního obrazu a zvuku a „perfektní“ reprodukční techniky se záměrné technické degradaci filmového díla oddávají právě ti největší estéti (nejnověji se do toho pustil i David Lynch). Napodobit grindhousovou projekci jistě znamená protestovat proti pokleslé multiplexové pseudokultuře. Kdo však ví, jak vypadá skutečně poškozená filmová kopie, jak zní opravdu přeskakující zvuk a jaké nechtěně půvabné zkraty mohou nastat vinou náhodně chybějícího dílu, tomu může Tarantino připadat jako zpovykaný fracek, který už neví, co by si vymyslel. No a co?

V Autě zabijákovi ovšem naštěstí najdete onačejší přirozené prvky, než jsou digitálně přidělávané škrábance. V úsměvu dcery slavného otce Sydney Poitierové (Jungle Julia) je totiž asi tolik digitálních triků jako ve finální automobilové honičce (čili žádné). Tarantino se jako scenárista opírá o přirozeně plynoucí dialogy a vůbec poprvé se s otevřenýma očima vydává do venkovské krajiny, která tvoří nenápadně působivé pozadí příběhu Zoe¨ a jejích kamarádek. Všechno působí lehce a samozřejmě, tentokrát nemusíte hledat žádná neviditelná lanka, computery a hordy trikařů v pozadí. Auto zabiják je dekadentním pokusem  o návrat k filmařské i divácké přirozenosti.  

Muži a ženy ve vás

Je to umění, zábava pro infantilní publikum, úchylný nesmysl natočený pro potěšení hrstky kamarádských cinefilů? Hádejte, pokud se budete nudit. Tarantino si každopádně pohrává s „béčkovými“ prvky a naplňuje je vlastním rytmem a emocionalitou. Dbá přitom na to, aby obohatil a ucelil svůj svět, do nějž patří hustá síť odkazů na scény, postavy, dialogy a rekvizity z vlastních filmů i množství odkazů na díla jiných tvůrců (u nás ovšem vesměs neznámá).

Pro killbillí jedničku jste možná museli znát klasické kung-fu kousky. K tomu, abyste si Auto zabijáka užili, ovšem nutně nepotřebujete mít v malíku původní Gone in 60 Seconds (1974, r. H. B. Halicki), Carpenterův kingovský horor o vraždícím autě Christine (1983) ani Bandu pro sebe (1964) Jeana-Luca Godarda. Nemusíte ani vědět, jaké cigarety kouří Tarantinovi hrdinové, znát básníka Roberta Frosta, mít povědomí o autech, která se sem sjela z různých filmů, a znát všechny songy, které tu zazní. I když je samozřejmě zábavné, že skvělý Kurt Russell má jizvu přes oko jako v Carpenterově Útěku z New Yorku (1981) a kapotu Mikeova vozu – „vypůjčeného“ z Bullittova případu – zdobí falický kačer upomínající na Peckinpahův Konvoj (1978).

Není náhoda, že Tarantino v jednom okamžiku prostřednictvím časopisecké obálky s Marií Antoinettou posílá vzdušný polibek kolegyni Sofii Coppolové: také on se opírá o silné kontrasty. Podobně jako Coppolová vytěžil zneklidňující a originální efekt z „bezčasé“ kombinace zjevně nostalgických retro prvků a moderních rekvizit (když jedna z hrdinek v retro baru vyndá z kabelky svou Nokii, úplně to s vámi trhne).

Kdyby ovšem šlo v tomto směru jen o precizně vybudovanou familiární atmosféru, mohli bychom Auto zabijáka odmáv-nout jen jako prvoplánový vtip. Celistvý, legitimní a živý svět, který Tarantino s bezmála milostnou vášní vybudoval, však naštěstí neslouží jen k brilantní prezentaci thrilleru o vraždícím maniakovi. Dráždivé samoúčelnosti si možná užijete spíš v Rodriguezově části projektu: Tarantino před našima očima pozvolna proměňuje materiál, který stvořil, a počíná si samozřejměji než dřív.

Nelze si nevšimnout, jak pečlivě dbá o potěšení obou diváckých pohlaví: svá děvčata předvádí jako ryzí fetišista. O tom, jak cinefilský je to zároveň pohled, svědčí i skutečnost, že mezi „své holky“ zahrne v závěrečných titulcích i ženy ze zaváděcích filmových pásů, které divákovi obvykle mají zůstat skryty, chybou promítačů se vám však jejich krásné, anonymní tváře nesmazatelně vrývají do paměti...

Za podvratností se skrývá další podvratnost. Nevím, jestli může být film s tak strašným názvem jako Grindhouse: Auto zabiják zábavou spíš pro ženské než pro mužské publikum. Každopádně je dalším příspěvkem k tématu „ženské pomsty“, jak je Tarantino zkoumal nejen v Kill Billovi, ale už předtím v Jackii Brownové. I tentokrát jde o víc než jen o to vrátit konkrétnímu zloduchovi to, co si vykoledoval: jde o totální vzpouru utlačovaného ženského světa. Tarantino ovšem není žádný feminista a způsob, jakým se inkriminovaného tématu chopil, je osobitě a příjemně nekorektní. Když už si dostatečně pohrál s mizogynskými aspekty erotických a hororových béček, přehodí prudce výhybku svého pohledu a rozjede tak spontánní, přímou a svobodnou akci, až jsem kvičela nadšením. Auto zabiják je tedy nejen součástí dvojprogramu, ale obsahuje i dvě různé, navzájem organicky propojené vrstvy, jež nás nutí prožít na vlastní kůži cosi jako Tarantinův esej o mužské a ženské kinematografii. Jděte do toho.