Krajina přílivu

Se svým novým filmem Terry Gilliam jakoby mimochodem, ale beze zbytku rozptyluje pochybnosti o svém autorském směřování, roznícené podivnou Kletbou bratří Grimmů, která se nám pokoušela dokázat, že pohádky možná opravdu existují a Tomáš Hanák se může měnit ve vlkodlaka. Tak tedy: pohádky ve skutečnosti opravdu existují a Terry Gilliam je v pětašedesáti ve vrcholné autorské formě – což by nám neměly zastiňovat všechny ty filmy, které nenatočil po svém (nebo je nenatočil vůbec).

Krajina přílivu však není z rodu těch nákladných snímků typu Dobrodružství barona Prášila, které mu pravidelně srážejí vaz – je to malý, málem nízkorozpočtový filmeček, jenž se hravě obejde bez „velkých“ triků, nákladných staveb, drahých kostýmů a houfů koní – a pokud se v něm objeví nějaká herecká hvězda, je to Jeff Bridges (Král rybář), který většinu času hraje napůl nebo úplně mrtvého tatínka.

Ale postupujme od začátku: Krajina přílivu začíná tak, jak řada filmů končí, totiž dynamicky fantasmagorickou vizí, která je ovšem jen normální denní realitou holčičky Jelizy-Rose (kde Gilliam vyčaroval její neskutečnou představitelku Jodelle Ferlandovou – a nejde o zneužívání dětí?). V tomto malém světě hrají prim zcela nepříčetní rodiče – hysterická, opičí láskou posedlá maminka a nervní tatínek – bývalý rockový kytarista, jemuž se dcerka může zavděčit už jen tím, že mu zkušeně připraví další dávku heroinu. Oba rodiče jsou – pokud je poměříme mírou použitelnosti – prakticky mrtví, což jednoho dne předávkovaná maminka stvrdí tím, že zemře. Místo slibovaných prázdnin v Norsku se Jeliza-Rose z rodného velkoměsta rázem ocitá v ruině otcova rodného farmářského domku kdesi na Středozápadě… Lhostejný otec Noah prakticky neopouští houpací křeslo v kuchyni – a jednoho dne se přestane hýbat vůbec, což holčičce nebrání, aby se k němu zas a znovu nevracela jako ke svému poslednímu, byť už zcela duchaprázdnému zdání životní jistoty.

Jeliza-Rose ovšem už dávno obývá vlastní temně bezpečný svět, kde promlouvají znetvořené hlavičky jejích panenek Barbie a kam hravě přibere kohokoli, kdo je dostatečně podivný – totiž děsivou sousedku Dell mající zálibu ve vycpavačství a jejího dospělého, hravě šíleného syna Dickense. Pusté travnaté louky a zpustlý dům se mění v jeden velký, nekonečný dětský pokoj, v němž Jeliza-Rose dává průchod svým bezhraničným hrám. O tom, že jde o hry zcela nedětské a že jsme se ocitli v osamělém světě šílenství, není samozřejmě sporu…

Nezastírám, že Krajina přílivu není podívanou pro každého a možná působí trošku monotematicky (asi jako půlení vlasu dětským pilníčkem na nehty). Je to však vrcholně něžný a dost bláznivý film připomínající hlavně drogovou vizi z finále Strachu a hnusu v Las Vegas (na níž se ostatně rovněž podílel scenárista Tony Grisoni, který je zjevně schopný dát gilliamovské fantazii pevný dramatický základ).

Vypadá to všechno snadně a přitom zcela originálně: Gilliam si vystačí s vlastní režisérskou fantazií podnícenou románovou předlohou Mitche Cullina (kterou jsem nečetla, ale podle předchozí gilliamovské zkušenosti soudím, že jde spíš o volnou inspiraci). Přiznaných zdrojů tu ovšem najdete celou řadu, ať už jde o Alenku v kraji divů Lewise Carrolla (kterou si Jeliza-Rose nezapomene přibalit do kufříku a kterou připomíná i scéna s králičí dírou) či o jeden z nejznámějších (a nejtajemnějších) obrazů 20. století – Christinin svět amerického malíře Andrewa Wyetha. To jsou však jen souvislosti zesilující „mytický“ pocit, že tahle realita někde opodál existuje a že jste dostali pozvání se do ní podívat, aniž by se po vás přitom požadovalo zešílet. Navzdory krajnostem, ze kterých tenhle „komorní“, nádherně exteriérový snímek těží, totiž kdesi za obrazy vyhladovělé, zmalované a vymaškařené holčičky, vtíravě pořád cosi pištící nehybnými ústy svých barbín, existuje realita – vědomí „normálnosti“, které se do vyprávění poprvé a s razantní jímavostí prodere až docela na konci…

Příběh dětství osamělého ve světě dospělé popkultury? Osud generace hledající jistoty navzdory zastydle revoltujícím, a tudíž zcela nepoužitelným „mrtvým“ rodičům? Obraz dětské „naivity“, jež ve světě bez hodnot chápe jako samozřejmost jakoukoli šílenost?

Krajina přílivu má své výklady, ale ať si jimi poslouží každý sám za sebe. Já jsem především šťastná za film tak nekompromisně uzavřený všem „vnějším“ kompromisům. Mám totiž sice hodně ráda takové Gilliamovy kousky, jako jsou Brazil či Dvanáct opic, vždycky mne v nich ovšem dráždilo neustálé zvýrazňování a pilování hranice mezi „realitou“ a „fantazií“. Odhalení „byl to – nebo mohl být – jenom hrdinův sen“ mne už od dětství protivně a bolestivě zklamalo v každém fantaskním příběhu (včetně Carrollovy Alenky – horší bývá už jen  upozornění nějakého autora, že jde o nějakou alegorii). Vida – a v Krajině přílivu, jež je vyprávěním „zevnitř“ šílenství, se bez toho všeho hravě obejdeme… I když Gilliam možná zůstane především „režisérem kompromisů“ – umělcem věčně na hranici mezi vlastní vizí a požadavky producentů, mezi realitou a snem – Krajina přílivu je úchvatně nesmiřitelným dílem, které nás všechny mění v osamělé, normálně šílené dětičky. Neváhejte: konečně máte příležitost vzít do kina to, co zbylo z vašich barbín.