Zítra nehrajeme!

Je deštivý sobotní večer a do starobylých hereckých šaten Fitzgerald Theatre v St. Paul v Minnesotě se trousí poslední účinkující. Klábosí se o všem a o ničem, ale každopádně teď neexistuje nic než tady a teď. Muzikanti, zvukaři, režisér i jeho asistentka bez nervozity dolaďují poslední detaily před tím, než se rozpoutá profesionální tvůrčí chaos. Pak se zvedne opona, stěží viditelní diváci ve ztemnělém hledišti a ještě neviditelnější posluchači u radiopřijímačů se netrpělivě zavrtí. Rozsvítí se nápis „vysíláme“ a na scénu vyrazí zkušený autor a moderátor G. K., prohodí pár vtipů a smete pod stůl jednu či dvě reklamy, načež uvede prvního účinkujícího...

Pro téměř čtyři miliony pravidelných posluchačů rozhlasové stanice WLT patří na příští dvě hodiny éter letité, živě vysílané varietní show A Prairie Home Companion. Ta má své veterány, jako je zpívající kovboj Chuck Akers, své stálice, jako je sesterské duo Yolanda a Rhonda Johnsonovy, i své nováčky, jako je Yolandina dcera Lola, která se chystá na první vystoupení... Má i své  chuťovky,  jakými jsou žoviálně lascivní výstupy „lidových zpěváků“ Dustyho a Leftyho... i své osoby v pozadí, bez kterých by to nešlo, jako jsou momentálně velmi těhotná asistentka Molly nebo bezpečák Guy Noir. Ten v divadle působí navzdory své svižné eleganci nejspíš od doby, kdy se mu někam zaběhl maltézský sokol. A právě Guy je jako nejstylizovanější postava vypravěčem tohoto příběhu, který je poznamenán nostalgií za starými časy. Není divu, že v divadle  je toho večera přítomna i tajemná krásná dáma v baloňáku, která okouzlenému Guyovi prozradí, že je Smrt – a jednomu či dvěma přítomným to i dokáže… Navzdory uvolněné náladě v zákulisí je totiž tahle show definitivně poslední: nový pragmatický majitel s ní končí.

Český název Zítra nehrajeme! sluší vyprávění o pořadu vysílaném jednou týdně stejně málo, jako by mu v našem prostředí sedl název původní. Tam, kde americký divák alespoň lenivě zavětří, protože o populární show A Prairie Home Companion vysílané v jeho vlasti nepřetržitě od roku 1974 nemůže nemít ponětí, upadá nicnetušící české publikum do zmatku. Ani američtí fanoušci A Prairie Home Companion, ryze domáckého pořadu, k jehož poslechu dobře sedne starý župan a kostkované bačkory, ovšem nejspíš nepatří k lidem, kteří chodí do kina. Koho by navíc zajímal film, ve kterém se nic neděje? A kdo by dokázal přehlédnout, že jde v reáliích, důrazech a vyznění o beznadějně gerontologickou podívanou? Cílové publikum tohoto filmu je zkrátka asi tak početné jako smečka hladově mňoukajících kocourů obléhající stůl zamilova- ného párečku vegetariánů. Čili celkem žádné.

Na druhé straně film zdobí nepřehlédnutelná řada hvězdných jmen: kterého diváckého kocoura by nelákalo vidět, jak pohromadě fungují herci tak rozdílní, jako jsou křehce hvězdná Meryl Streepová, arogantní Woody Harrelson, sofistikovaně elegantní Kevin Kline, zajímavě nevypočitatelný John C. Reilly a dosud nezajímavě komerční Lindsay Lohanová? Úvodní titulky v kombinaci s naprostou a zcela vědomou diváckou neatraktivností filmu samotného působí dráždivě – zcela v souladu s letitou pověstí režiséra Roberta Altmana. Ten v jedenaosmdesáti letech a v biologicky přirozeném profesionálním zenitu představuje stále ještě autoritu, které je zábavné a dokonce poučné naslouchat.

I když prý nemocnému patriarchovi amerického nezávislého filmu s režií vypomohl kolega Paul Thomas Anderson, jde o ryzí altmanovský projekt. Měl by vás zaujmout víc než režisérův předchozí a velmi podobný snímek – baletní skupinový portrét Company. Možná se vám Zítra nehrajeme! nebude líbit tolik jako legendární Nashville (1975) – což ovšem neznamená, že se musíte nudit. Nejde o to, že o zmíněné show nemáte ani ponětí. Nejde o vtipy a písničky, které jsou vesměs dost rázovité, o to, jestli vám režisérovo obletování Streepové nebude připadat přemrštěné, ani o to, jestli vám přijde dostatečně „cool“ Garrison Keillor, který je nepopiratelnou hvězdou i autorem show i filmového scénáře (mně tedy přišel báječný – nejmenovaný kolega na vedlejším sedadle se však po chvíli znuděně uchýlil ke svému gameboyovi, zatímco jeho psi usnuli, odevzdaně a nehlučně smrdíce napříč prostorem novinářské projekce). 

Nemohu předstírat, že Zítra nehrajeme! je film pro každého nebo že bez něj naopak nebudete moct žít. Možná to není argument, ale rozhodně je filmařsky zajímavější než většina „normálních“ filmů, které obvykle vidíte v kině. Altman s klidnou lhostejností zavrhne klasický příběh i vlastní analytický přístup, který jeho skupinové portréty často směroval k satiře (Svatba, Hráč). Vytváří vlastní filmový tvar a prostor, jež jsou nezbytné k tomu, aby sdělil to, co chce. A svět, který vytvořil, navzdory dojmu prostoduché nahodilosti skrývá komplikovaný autorský koncept (a občas je mimochodem opravdu legrační). Jeho součástí je nenápadně nadčasová směs reálií a postav z různých časů, žánrů a prostorů, jež se tu potkávají.

Je celkem jedno, že někteří hrdinové jsou fiktivní a vznikli jako privátní vtip v Keillorově show a že jiní představují skutečné osoby (nebo jimi – jako sám Keillor – jsou). Tenhle mikrokosmos je „opravdový“, byť v něm bizarně koexistují reklama na neexistujícího sponzora Rebarborový koláč, vláčné countryové rytmy, krásná nostalgická Smrtka, soukromé očko se slapstickovými manýry v podání Kevina Klinea a asistentka Molly, jejíž představitelka byla v době natáčení skutečně těhotná. Streepová ani její Yolanda velmi pravděpodobně neměly s Keillorem poměr, který ve filmu přeroste v temperamentní obviňování před mikrofonem, ale na druhou stranu ta zátka od šampaňského, kterou uvolnil Noir/Kline, prý Altmana nebezpečně trefila do hlavy…

Jsme přizváni mezi lidi, kteří zjevně něco dělají s plným zaujetím a profesionalitou a jejich práce je věčná – a vždycky a navzdory nejrůznějším majitelům potřebná a milovaná. Zítra nehrajeme! je možná gerontologická podívaná, ale nevyřazuje ze hry budoucnost a naději. Postava nejmladší aktérky vyprávění, Loly, v sobě spojuje přítomnost začátku a konce: dívka, která si v poslední show odbude svůj nadějný debut, píše v zákulisí vážnou poezii o sebevraždách. Mladistvé koketování se smrtí koexistuje v nebývale působivém finále s jedinečně „opravdovým“ svědectvím: velmi starý muž natočil film, ve kterém se vyznává z lásky ke své práci i z obav před neodvratně se blížícím koncem. Lituji, že jsem Fukovi nerozšlápla toho gameboye.