Angel-A

André umí lhát sám sobě lépe než druhým. Nedokáže ani přesvědčivě podat historku, že se v Paříži prosadil jako americký podnikatel s olivovým olejem. Hloupý, ošklivý, paskřivý Maročan, který zelenou kartu vyhrál v loterii a nová vlast si ho už označkovala coby chronického podvodníčka, je momentálně v maléru. Dluží každému, na koho se podívá, a gangsterští věřitelé Mahmud a Franck se ho právě rozhodli zlikvidovat. Když Andrého odmítnou na americké ambasádě i na policii a když mu i bůh odpoví lhostejným mlčením, nezbývá mu než se zabít. Plán však zhatí vlastní dobromyslnost: když místo vlastního skoku zachrání z vody plavovlasou sebevražedkyni, změní navždy svůj osud… Angela je totiž ochotna i schopna začít řešit Andrého problémy. Kráska se zálibou v jídle a cigaretách dokáže omračovat muže svou krásou i vycvičenou pravačkou, tahat z nich peníze – a co se týče mužova traumatizovaného sebevědomí, je hbitější než doktor Freud. Už za pár hodin je z Andrého jiný člověk: vyprázdní duši od všeho zbytečného a špatného, pochopí citlivou ženskou stránku své osobnosti a začne se mít rád. A také začne mít rád anděla seslaného z nebe na jeho záchranu – což je Angelina skutečná totožnost...

Zajímavé, že? Film Angel-A byste neměli předem zavrhovat, i když je jeho scenáristou a producentem Luc Besson, ztotožňovaný v posledních letech hlavně se zábavou v tom nejpokleslejším stylu. Tentýž Besson film totiž také režíroval, což je událost v poslední době naopak nebývalá. Po sedmi letech režisérského mlčení se tento tvůrce vrací ke svým počátkům: černobílým provedením totiž tragikomedie Angel-A upomíná na jeho režijní debut Poslední boj (1983). Pojetím žen jako „andělských“ femme fatale se přimyká i k dalším režisérovým filmům od Magické hlubiny (1988) po Johanku z Arku, a místně se váže k Paříži opěvované desítkami filmařů (také souputníky Bessonových počátků – Leosem Caraxem/Milenci z Pont Neuf a Jeanem-Jacquesem Beineixem /Diva)… A co se týče anděla působícího mezi smrtelníky na Zemi, vzpomenete si nejspíš na Život je krásný (1946) Franka Capry, Biskupovu ženu (1947) Henryho Kostera (a její remake z dílny Penny Marshallové), na Nebe nad Berlínem Wima Wenderse (a jeho remake Město andělů) či na Michaela Nory Ephronové… (O nicotnostech typu Strachova Anděla Páně nemluvě.)

Film Angel-A je vědomě plný podobných odkazů, přitom ovšem zůstává záměrně jednoduchým vyprávěním: „velké“ téma umisťuje mezi dva protagonisty chodící si jen tak po Paříži…  Mrňavý André (v podání kontaktního Jamela Debbouze – mj. Lucien z Amélie z Montmartru) a ztepilá Angel-A (krásná, ale herecky neschopná dánská modelka Rie Rasmussenová –  Veronica z Femme Fatale Briana De Palmy) tvoří výškou, charakterem i statusem „dáma a šupák“ natolik kontrastní pár, že se navzájem doplňuje. André potlačuje svou ženskou stránku a nemá se příliš rád, svého převleku – ženského těla – si plně vědomá Angel-A zase rozdává rány a hulí jako chlap (andělé přece nemohou dostat rakovinu plic).

„Vtipné“ rozhovory protagonistů ovšem nejen tvoří stejně nudné plácání jako třeba v komedii Taxi, ale bohužel je navíc zdobí větičky typu „Musíš se naučit mít rád sebe“. Ty nemají být nikdy vysloveny, ale samostatnému divákovi by měly průběžně táhnout hlavou. Je kupodivu, jak strašně takové nejapnosti „ředí“ vyprávění, jež navzdory příjemné délce místy působí vysloveně rozvlekle. Stále platí, že po scenáristické stránce Bessonovy režijní opusy příliš nevynikají: Angel-A je navíc pošramocený tunami hloupostí a nelogičností, které ze sebe tento autor v posledním desetiletí vypustil. Zároveň však Luc Besson jako režisér nikdy nepodepsal obrazově podmanivější a vizuálně celistvější film.

Kameraman Thierry Arbogast (spolupracoval už na Brutální Nikitě, Leonovi, Pátém elementu a Johance) s nesmírnou pečlivostí a navenek samozřejmou elegancí kouzlí černobílé kompozice s pomocí dvojice herců v exteriérech pařížských ulic (jejichž liduprázdnost způsobilo pracné natáčení v časných jitřních hodinách). Z každého záběru je cítit, že tento estetizovaný film je antitezí „přirozeného“ dokumentarismu, byť vznikl na podobném základě jako třeba mnohá díla francouzské nové vlny (např. se natáčelo chronologicky). Vzniká tak až dojem jakési laboratorní odtažitosti, již se daří rozdýchat životem jen občas (především díky spontánnímu Debbouzemu) a již cítíte i v nádherných, pustých interiérech (tvůrci vyhledávají zvláště secesní kavárny – a představte si, mezi architektonickými skvosty fin de sie`cle najdete vedle mostu Pont Alexandre III i záchodky!). 

Celistvost vyprávění bohužel rozbíjí i obrazová doslovnost, především v podobě různých trikových „dodělávek“ a vysvětlujících odskoků v ději. Líbilo by se mi, kdyby nebeský status Angely působil méně jednoznačně, protože jde přece o příběh viděný ryze ateisticky: na rozdíl od ženství ztělesněného Rasmussenovou, již Besson zbožšťuje v každém záběru, je tu totiž andělství jen poetickou rekvizitou…

Pohled na andělská křídla mne zde láká výrazně méně než jímavá, krásně „pozastavená“ scéna, v níž se André pokouší mít sám sebe před zrcadlem víc rád. Na tomto místě se sluší pozastavit se i mně: dobře si všimněte, jak rafinovaně Besson (nejen v této scéně) využívá kameru jako vidoucí boží oko ztotožněné zároveň s pohledem diváka i režiséra, k němuž se hrdina obrací. Na rozdíl od řady věcí ve filmu Angel-A tenhle formální úskok působí naprosto ústrojně. Dobře totiž vyjadřuje filmaře skrytého stále ještě někde v autorově nitru – toho anděla, v něhož jsme už dávno přestali doufat a jenž je zřejmě stále ještě zakutaný v hromadách balastu a hlouposti, kterými Besson v poslední době pošpinil svou filmařskou duši.  V tomhle zrcadlovém okamžiku se film sám od sebe rozdýchá, aniž ho k tomu titulní hrdinka musí vyzývat… a divákovi se v tom okamžiku vrací víra (tedy alespoň víra ve film).