Cesta bojovníka

Oceán omývá vrak vikinského drakaru s mrtvými těly bojovníků. Jediný, kdo přežil, je chlapec, jehož přijali indiáni z kmene Lidí úsvitu, aby tu našel svoji cestu (což mu většina diváků upřímně přeje u vědomí toho, že čím dřív ji najde, tím dřív to skončí).

Amerika šest století před Kolumbem. Byli prvními Evropany, kteří tu na svých dračích lodích přistáli. Drsní Vikingové, frajeři  pirátských a dobyvačných výprav. A toto je blbá, nechtěně parodická, v monotónní šedomodrozelené natočená, snadno předpověditelná story o tom, jak to ve skutečnosti nebylo, potácející se mezi historickým jamboree, bramboračkou, akční fantasy a řídkým výpotkem scenáristovy fantazie. Námořníci a bojovníci, na které nikdo neměl, tu jsou vykostěni scenáristkou Laetou Kalogridisovou (Noční hlídka) a režisérem Marcusem Nispelem (Texaský masakr motorovou pilou) a vykresleni jako barbarská monstra, masově vraždící odevzdané rudochy. Děj, k jehož interpretaci stačí téměř nulové herecké výkony, se odvíjí s minimální podporou dialogů a ty sporadické typu – „Zabiju jich, kolik dokážu, a pak už nebude žádné pak“ – jsou téměř kultovně dementní. Celkově je to pojato jako nafouklý klip, jenž se přiživuje na Pánu prstenů, Barbaru Conanovi, Posledním Mohykánovi a rambovských zabijáckých tricích, proti němuž působí Gibsonovo Apocalypto a McTiernanovi Vikingové jako díla pro artkina.

Potomci Vikingů i Nils Gaup, podle jehož snímku Stopař byla Cesta údajně natočena, by se v hrobě obraceli nad blábolem posledního Vikinga, který se musí vypořádat s démony minulosti, aby poznal, kdo je. A my tomu přihlížíme, abychom nakonec zjistili, že je nám to úplně fuk.