Dům u jezera

Pro ty, jež asijskou kinematografii vnímají jen oparem  hollywoodských remaků, je tu dobrá zpráva – na hlubokém východě se točí vedle hororů i romance, i když, popravdě řečeno, Dům u jezera není tak úplně filmem, který by vám mohl dát o originálu nějakou bližší představu. Navzdory tomu, že jeho zápletka v zásadě věrně odpovídá šest let starému jihokorejskému snímku Lee Hyun-seunga Siworae, uváděnému mezinárodně jako Il mare, americký remake je výsledkem úvahy, že některé věci jsou do té míry univerzální, že je možné je prožít kdekoli. Některé věci? No přece city!

Není se však třeba obávat opačného extrému – hollywoodizace původní látky se v dobrém i zlém zastavila o argentinského režiséra a scenáristu-dramatika, takže výsledek je – promiňte mi to nešťastné slovo – docela zajímavý.

Zajímavý samozřejmě nerovná se dobrý, ale to poněkud předbíhám... Takže: úvodní premisa je tato. Osamělá a přepracovaná chicagská lékařka (Sandra Bullocková) se se smutkem stěhuje z romanticky průzračného domu u jezera a svému nástupci nechává ve schránce lístek s přáním, aby v něm byl stejně šťastný jako ona, prosbou o přeposílání případné pošty a omluvou za stopy psích tlapek. Což onoho nového nájemníka (osamělý architekt Keanu Reeves) uvede ve zmatek, neboť se stěhuje do zanedbaného, léta opuštěného domu a po tlapkách ani stopa. Až za pár dní, uprostřed natěračských prací, kolem něj proběhne zatoulaný pejsek a kýžené otisky vyrobí. Co se to tu děje? Zkrátím to. Dva tři dopisy, zanechané v poštovní schránce a nevěřící Kate a udivený Alex zjistí, že její datum je 2006 a jeho 2004. Jak je to možné? Dám vám dobrou radu – neřešte to.    Film Alejandra Agrestiho neměl být v prvé řadě o cestování časem, ale o lásce. Tajuplnou poštovní schránku lze tudíž brát jako řekněme poněkud neobvyklou, přesto ale jen záminku (již by v zásadě bylo možné nahradit jinou myslitelnou překážkou, která by hrdinům zabránila si okamžitě padnout do náručí). Nu ano, láska. Dopisy, které si dva nájemníci téhož domu vyměňují, se po nevěřícném údivu a opatrném zjišťování reality mění v intimní lidskou konverzaci, kterou nota bene autor s režisérem docela obratně spojují až k pocitu skutečného rozhovoru, filmově jistě vděčnějšímu než pouhá četba dopisů. 

Se slovy člověk ale nevystačí věčně, a pokud jde o konstrukci zápletky, ke cti Davida Auburna (Důkaz) je nutno říct, že své premisy nějakou chvíli i docela mazaně  využívá – třeba, když chce Alex ukázat Kate svá oblíbená místa v Chicagu, pošle jí označenou mapu a pozve ji na procházku, na niž ji provází díky sprejerství (ještěže se v Chicagu pravidelně nesmývají nápisy na domech). Příklady praktických možností partnerství napříč časem jsou ostatně tím asi nejlepším na filmu, bohužel však nevydrží dlouho. Logická snaha poznat se navzájem totiž záhy vede k první komplikaci, která vezme romanticky naladěné duši vítr z plachet. Až dosud totiž vedle sebe existovaly dvě reality – 2004 a 2006 – ovšem, když Kate v roce 2006 vybídne Alexe, aby našel cosi, co ztratila v roce 2004, a on ji v tu chvíli zahlédne (resp. její mladší verzi), vezete se, protože (jste-li zarputilí jako já) od té chvíle jste zajatci otázek po logice věci a jste ztracení. Mohla bych vám znovu poradit – neřešte to, ale to byste byli ještě v horším maléru, protože byste se mohli na samém konci cítit hanebně oklamáni. A pravděpodobně stejně budete, byť, jak mi po projekci tvrdil František Fuka, film je dokonale logický. Trvalo mi to patnáct minut. Ano, je logický. (Rád vám to vysvětlí po internetu – prý.)  Nicméně je třeba říct, že tváří v tvář pokusům udržet si jasno, se dojetí nad milostným trápením hrdinů vytrácí a otřesenému rozněžnění nepomáhá ani to, když se scenárista rozhodne inovovat a oproti předloze zalidní oba příběhy řadou vedlejších zápletek, které (zejména v případě Alexových rodinných traumat) nabudou takového rozsahu, že dočasně de facto likvidují ústřední dějovou linii a na místě je otázka, o čem film vlastně je.

Jistě je chvályhodné vytvořit postavám věrohodné zázemí s věrohodnými konflikty, ale obávám se, že rodinné drama v kombinaci s časovými paradoxy (o nichž Fuka tvrdí, že jich je ve filmu sympaticky málo) spolehlivě udusí každou romanci, a vy si budete, tak jako já, přát, aby byl Alex sirotek a neúnavného nápadníka Morgana vzal ďas.

Smůla, protože v mnoha ohledech je Dům u jezera velmi příjemný. Argentinský režisér s kanadským kameramanem (Frekvence, Hartova válka) mu dodali podmanivě melancholickou krásu, která vás smíří i se scenáristickou tendencí tlouct vás do hlavy zjevnými i skrytými symboly (ano, dům je ze skla a je stejně otevřený jako izolovaný) a natočili záběry, které vás překvapí kompozičně a osloví emocionálně. Zvolili tlumeně nostalgické tempo, které by za jiných okolností filmu velmi slušelo – a hlavně dokázali změnit Sandru Bullockovou po letech zase v ženu. Ani stopa nezůstala po její šarži přerostlého diblíka – s krátkým sestřihem přišla tichá citovost, opravdovost a uměřený smutek, jež odzbrojuje a dojímá. A Keanu Reeves? Uvažuji, jestli jsem ho už někdy dřív viděla na plátně plakat. Nevzpomínám si, ale věřím mu (protože muži, který čte dobrovolně Jane Austenovou, věřit prostě musíte). Těmhle dvěma láhev živé vody v podobě režiséra „odjinud“ mimořádně prospěla, a nám připomněla, že pokud se  filmové hvězdy dostanou mimo své obvyk- lé koleje, může se ukázat, že jsou to vlast- ně herci. Úspěch spojení Bullocková&Reeves, které tak dobře fungovalo v Nebezpečné rychlosti, se sice podařilo zopakovat jen zčásti, ovšem smíšený pocit, který lze z jejich druhého společného filmu mít, není jejich vinou. Tak snad příště.