Klik ? život na dálkové ovládání

Všichni, kdo od někdejšího představitele buranské komedie Adama Sandlera (Billy Madison) a jeho staré party čekají návrat k prvoplánové srandě, romantickým kreacím (Píseň pro nevěstu) a ďábelským sportovním výkonům (Vodonoš), budou tentokrát, původně jsem chtěl  říct zklamáni, ale po zralé úvaze říkám možná příjemně překvapeni. To už se tak profesionálním bavičům stává, že postupně dozrají k „velké změně“, jež se projevuje tím, že se přestanou směšně šklebit a laxativně prdět a začnou vážně filozofovat o smyslu života (i když nějaký ten pšouk z nich ještě sem tam nostalgicky vyjede). Tak se Jim Carrey proklaunoval, prokrkal a digitálně prometamorfózoval Ace Venturou, Blbým a blbějším a Maskou až  k Věčnému svitu neposkvrněné mysli – a jestliže jistým milníkem na téhle cestě pro něj byla Truman Show, pak v případě Adama Sandlera (jenž už cosi naznačil ve Španglicky snadno a rychle) by tímto „tranzitním“ snímkem mohl být právě Klik. Stát se z baviče filozofem je bolestný proces, jehož výsledkem může být buď blbý trapas, nebo sympatická změna. Řekl bych, že v tomto případě se jedná o to druhé, o situaci, kdy se na jednom pólu něco ubere a na druhém cosi přidá a výsledkem je docela inteligentní, úsměvná a varující zábava, která je i o něčem.

„Jsem tak utahaný ze svého života!“

řekl si jednoho dne úspěšný architekt, workoholik, manžel a táta na baterky Michael Newman (Adam Sandler), otročící celé dny (a noci) pro firmu šéfa Ammera (David Hasselhoff). Jeho milující žena Donna (Kate Beckinsaleová) to zatím toleruje, jeho dvě malé děti tomu neochotně přivykají. A Michaelovi, jenž je přesvědčen, že jim to jednou vynahradí, pořád uniká, co všechno bere těm, kteří ho milují, za vidinu mírně ohlodané kosti z šéfova stolu. Jeho život je totální chaos, ve kterém nestíhá a je na tom hůř než jeho pes Sundance, který si alespoň občas zasouloží s molitanovou kachnou. Ale pak mu ujetý vynálezce Morty vnutí univerzální ovladač, který změní jeho svět. Napříště si bude moct ve svém životě vypínat zvuk, udělat stopku, převíjet dopředu i dozadu či přeskakovat celé kapitoly. Jenomže život není nablblé DVD a ovladač ovládající celé univerzum se stává proklatě nebezpečnou hračkou ve chvíli, kdy si načte jeho preference a začne mu programovat život podle svého.

Nezpochybnitelně omšelá tvrzení typu, že člověk by neměl zklamat ty, co ho milují, rodina je to nejpřednější a dobrému člověku je třeba pomoct, mohou právem vzbuzovat kopřivku a bytostný odpor k tomu, kdo nám chce udělat další díru do hlavy tam, kde už ji dávno máme. Spíše než omíláním ojetých klišé se ovšem Klik zabývá tím, kam až je někdy nutné zajít, aby si člověk jejich význam uvědomil. A činí tak s úsměvem i naléhavostí, kterou nejvíce pocítíte v závěru, když úlevně zjistíte, že film, na rozdíl od života, může mít klidně dva různé konce. Nakonec je těm sympatickým lidičkám přejete: zklidněnému Adamu Sandlerovi, který tentokrát nehraje jako o život, ale o to je jeho role životnější, půvabné a trpělivě v jeho stínu statující Kate Beckinsaleové (jen blbec by ji nechal odejít za plaveckým trenérem) a dvěma „nespratkoidním“ dětem, což je druh, jenž není v amerických rodinných komedií často k vidění. Nakonec je s tímhle finále srozuměn i magický Morty skvělého Christophera Walkena a speciální třešničkou zajímavě poskládaného castingu je (pro jistý druh publika) nepochybně David Hasselhoff, který se někdy sotva vejde do záběru.

Režisér, vrstevník a bývalý spolužák Adama Sandlera Frank Coraci pojal svoji další spolupráci s ním jako hru na dva rozdílné poločasy. V tom prvním vás vyladí na vlnu klasické („sandlerovské“) komedie, v níž bych si odpustil snad jen samoúčelné hraní s barevnými obličeji, deformovanými postavami a táhlým prděním do obličeje vyděračského šéfa. Ve druhém pak přibrzdí rozjetou euforii kolapsem Michaelova vysmátého života (kdy vás nerozesměje ani plácání povislou kožní řasou po liposukci). Tohle už není komedie ani melodrama, ale ostrý střih do falešné, nicméně dramatické koncovky, kterou smrťák Morty uzavírá lakonickou výzvou ke společnému odchodu. Legrační námět je (téměř) zapomenut, protože tady legrace končí, i když, jak to v životě bývá, něco jiného, co má pro Michaela  zásadní význam, právě začíná. Metafora je uzavřena a my se můžeme pomalu začít zase usmívat – život jako metafyzický, mainstreamový film končí a ten normální (jen s poopravenými prioritami) znovu začíná. A to je dobře!