Inland Empire

Hollywoodská herečka Nikki Graceová zajásá, když dostane od režiséra Kingsleyho Stewarta nabídku zahrát si roli nešťastné Sue Blueové ve filmu Povzneseni do smutných zítřků. Neodradí ji ani zjištění, že jde o remake nedokončeného polského snímku 47, jehož hlavní představitelé podlehli zakázanému milostnému citu a byli zavražděni rezavým šroubovákem. A nezneklidní ji ani fakt, že jejím partnerem v roli Billyho Sidea je známý hollywoodský svůdce Devon Berk. V okamžiku, kdy mu začne podléhat a osloví ho jménem jeho postavy, je už pozdě. A možná vždycky bylo.

Což je samozřejmě jen pěna na sladké kávě stěží popsatelné podívané, demonstrující především skutečnost, že David Lynch tentokrát asi především okázale demonstruje svou tvůrčí svobodu. Nízkorozpočtový film spolufinancoval a využil i radostně pootevřené kapsy francouzských a polských investorů, sám se chopil „bídné“ digitální kamery Sony PD-150, obstaral i střih a z čiré radosti nad tím vším nazpíval i dvě písničky. Slavní herci byli nejspíš rádi, že je vůbec oslovil (najdete jich tu spoustu, soustředěných kolem Laury Dernové, již proslavily Modrý samet/1986 a Zběsilost v srdci/1990 a jež se na filmu podílela také jako spoluproducentka). Ušetřilo se i za scénář, neboť se točilo bez něj. A ani Lynch prý dlouho netušil, kde a jak skončí. 

Takový syrový underground musí být buď geniální, nebo strašlivý. Věřím, že pokud patříte mezi režisérovy fanoušky, neuvěříte předem v druhou možnost. Byla jsem na tom podobně... a prožila v kině zklamání, které neplynulo z toho, že jsem Inland Empire nepochopila. Mulholland Drive (jejž s novým Lynchovým dílem a s Lost Highway spojuje téma putování zraněné lidské mysli do jiných identit) mi takhle uniká pod rukama už roky. To ale nic nemění na skutečnosti, že ho mám ráda jako temně třpytivý odlesk chaotického světa, který se přece také nedá vysvětlit. Jenže nový Lynchův film mě nevybízí ke hře na interpretace a nezpůsobuje mi žádné potěšení, a to i navzdory tomu, že sám režisér svůj film provokativně spojil s představou chápavé čtrnáctileté americké školačky.  

 Nelze si nevzpomenout na hypnotickou Mazací hlavu (1976), která byla celých třicet let považována za první a poslední Lynchův celovečerní surrealistický opus. Mezi jeho debutem a Inland Empire je však velký rozdíl: když pominu téměř dvojnásobný  čas strávený v kině, jde tentokrát především o esteticky téměř nesnesitelný zážitek se zmršeným, všemožně degradovaným obrazem a zvukem. Ať si Lynch stokrát tvrdí, že tenhle šmejdovní digitál působí abstraktněji než klasický film, a nabízí tak divákovi větší prostor pro snění! Jeho díla mne dosud vždycky uchvacovala úmyslně, až kýčovitě precizní „krásou“. Součástí divácké slasti navíc pravidelně bývala i hudba Angela Badalamentiho, kterou tady postrádám stejně silně jako v nových Greenawayových filmech hudbu Michaela Nymana. Inland Empire je pro mne pouze tak ošklivý, že mne ani nebaví trýznivost, s jakou mne napíná mezi mučivou zvědavostí a strašlivou nudou. Postavy bloudí šerými chodbami, vynořují se z temných stínů a zase do nich mizí, dojem neskutečnosti je všudypřítomný… Inland Empire přitom samozřejmě mapuje „vnitrozemí“ lidského nitra. Sledujeme různé postavy na různých místech v různých situacích, přičemž je záměrně znejasněno, jestli je cokoli z toho „skutečnost“. Může jít o sen, představu či film ve filmu, přičemž identity postav se  stěhují z těla do těla, těkají v konkrétních i fiktivních časoprostorech.

Laura Dernová ovšem působí i tak ohromně zajímavě, a nejen proto, že je to patrně první herečka, kterou Lynch nesnímá jako voyeur. Na jedné straně nelze pochybovat o energii, již do práce vložila, na druhé je však použita tak odosobněným způsobem, že vás asi odradí i možnost ztotožnit se s ní. Nebo s její Nikki, Nikki hrající Sue, Sue samotnou či třeba Sue představující si, že je Nikki, nebo možná s mrtvou polskou herečkou hrající Sue. Což jsou postavy či spíše úhly pohledu, které Dernová ve filmu může představovat...

S množstvím hrdinů souvisí i klíčová otázka: Pokud je Inland Empire něčím jako snem, kdo je snícím? Může to být některá  ze zmíněných žen, ale i režisér Stewart, opička na konci, nebo také vy – divák. Každopádně cítíte jasný a možná vědomý nedostatek kontroly pozorovatele nad jeho světem, znepokojivě kontrastující s opakovaným důrazem na subjektivní úhel pohledu. Je to znepokojivý pocit, ale také natolik monotónní a neosobní, že je jedno, jestli jsou postavy potřísněny krví nebo kečupem. Pokud ještě Mulholland Drive odkazoval k Hitchcockovi, který prohlásil, že „natáčí kousky dortu“, pak Lynch natáčí nejspíš mezery mezi snědenými kousky dortu na talíři pohozeném ve výlevce.

Zas a znovu jste nicméně upozorňováni, že jste součástí toho všeho, ale ohled na vás režisér bere asi tak jako na postavy sitcomu o lidokrálících, který sleduje v televizi plačící prostitutka. Ten je mimochodem jednou z mála vtipných věcí ve filmu – byť jde o odkaz k sitcomu, který Lynch v roce 2002 vystavil na své internetové stránce. Je zábavné, že lidokrálíci říkají a dělají naprosté banality, přičemž je provázejí předtočený smích a potlesk diváků. Připojíte se k potlesku – nebo k pláči? Odejdete z kina, zůstanete, budete snít vlastní sen? Každopádně nastal čas, abyste poměřili svůj důvtip s lynchovskou čtrnáctiletou školačkou: Podle obrázku z Kubrickova filmu, který se v Inland Empire mihne, se nejpíš jmenuje Lolita. Každopádně dobrou noc a hodně štěstí.