Volver

Raimunda dře na předměstí Madridu na svého opileckého, nezaměstnaného manžela Paca, který nechutně pokukuje po její dospívající dceři Paule. Příliš často se nestýká se svou roztěkanou sestrou Sole, i když ta – stejně jako ona – nemá čas najít v životě pevný bod. Návštěva rodné vesnice, kde kdysi v ohni našli smrt jejich rodiče a kde dosud žije jejich teta Paula, obrátí myšlenky sester do minulosti a k sobě navzájem. Zvlášť když si Raimunda uvědomí, že v bytě Sole se stále sebevědoměji projevuje cosi jako maminčin duch. Kostlivci je v rodinné skříni jen narváno a hrdinka, která nachází sebevědomí jako šéfka malé prosperující restaurace, musí co nejrychleji něco udělat s mrazákem, do kterého prozatím uklidila Pacovu mrtvolu…

V sedmapadesáti už Pedro Almodóvar zjevně přestává být tím hrozným a úžasným španělským chlapcem, jehož díla se hemží transvestity, transsexuály a tematickými i dějovými excesy. Jeho poslední dva filmy, Špatná výchova a Volver, proto nejspíš na milovníky podobných ornamentů působí trochu nudně, protože v nich převládá „zastaralý“ žánr, k němuž tento autor s prohlubující se vážností směřuje už dlouhou dobu: melodrama. Režisér, jemuž v posledních letech přinesl největší ocenění jímavý snímek o rodinných vztazích Vše o mé matce, totiž už nikam nechvátá přímo – a proč také, když návraty, převracení naruby a plavné otočky ve stylu klasického tanga jsou mnohem zajímavější? Dobrým důkazem je právě Volver (který letos na MFF v Cannes svého autora potěšil cenami za scénář a za herecké výkony šestice hlavních představitelek).

Sám režisér specifikuje svůj nový film jako kombinaci vražednické černé komedie Franka Capry Jezinky a bezinky (1944) a melodramatu o opuštěné, silné matce a její provinilé dceři Mildred Pierceová (r. Michael Curtiz, 1945). Volver ovšem můžeme vnímat zároveň jako jinou verzi almodóvarovské klasiky Co jsem komu udělala? (1984), jako vyprávění o hrdinkách jeho filmu Mluv s ní, jež nečekaně procitly z kómatu – nebo také jako květovanou krajkou ozdobený rub Špatné výchovy. Almodóvarův předchozí, lehce autobiografický film se obešel bez ženských hrdinek, ve Volver naopak mají muži navenek bezvýznamnou roli. Hnusák Paco je snůškou všeho nejhoršího, čím může u Almodóvara ženu trýznit typický macho. Mrazák ohleduplně zakopaný na Pacově oblíbeném břehu řeky je pro něj až příliš hezkým místem posledního odpočinku. Almodóvarovi je ovšem cizí myšlenka radikální feministické pomsty, jež je vlastní spíš Raimundině matce než křehce energické hrdince, která dokáže jednat s razantní bezohledností pouze v zoufalé ochraně své dcery.

Mužům u Almodóvara (alespoň těm víceméně heterosexuálním) náleží oblast představ: ze sexistických atributů si skládají představy o „svých“ ženách (Mluv s ní). Dominují sice v prostoru sexu, ale opakovaně selhávají v tom, co ho může doprovázet – manželství a rodičovství. Rodina je naopak prostředí vytvářené téměř výhradně ženami, a pokud Almodóvar mluví v souvislosti s Volver o autobiografičnosti, upozorňuje na skutečnost, že vyrůstal téměř výhradně mezi nimi, ve venkovském prostředí, kde vládl přirozený feminní duch rodinné vzájemnosti a sousedské výpomoci (jejž se ovšem Raimundě daří přenést i na městskou periferii, jak dokazuje scéna, v níž se s kolemjdoucími sousedkami postupně domlouvá pomoc při svém – opět ryze žensky pojatém – podnikání).

Nikoli u stolu, ale v ženských sociálních obřadech – cestou na nákup, v krátkých a praktických sousedských rozhovorech a pak v rozměrné kuchyni během vaření – se rodí svět tvořený zcela konkrétními problémy, jako jsou čerstvá bazalka, náležitě vyuzená šunka, prozření nemanželské dcery či spravedlivě tajná vražda chlípného a nespolehlivého partnera… „Tajemnost“ a až surrealisticky černohumorný rozměr tohoto samozřejmého a plně legitimního světa vznikají až posléze, mimo filmové plátno, v našich „nečistě“ racionálních myslích. 

Almodóvar není ani chladně cynický, ani výsměšně odtažitý, ale hluboce a chápavě láskyplný: všechny ženské postavy ve Volver jsou krásné a sympatické, možná s výjimkou moderátorky televizní reality show, která se marně pokouší udělat senzaci z „kuchyňských“ tajemství Raimundiny rodiny. To, že se Almodóvar vzdal své oblíbené tematizace „umělého světa“  – přítomnosti fikčního prostoru filmu, divadla či literatury, souvisí s „přirozeností“ ženského světa (jen okrajově se zde mihne filmový štáb, pro nějž Raimunda příznačně jen vaří).

Snad ani nemůže existovat nic ženštějšího než mimořádně šťastné a rozmyslné obsazení Penélope Cruzové, která se objevila v Almodóvarových filmech Na dno vášně a Vše o mé matce, načež se stala dalším z hollywoodských „exotických“ fetišů. Coby jeden z nejvýznamnějších návratů ve filmu Volver působí Cruzová po dlouhé době přirozeně a oslnivě září z plátna, stylizována někam mezi Sophii Lorenovou a Annu Magnaniovou (jež je ve filmu ostatně „přítomna“ díky ukázce z Viscontiho dramatu o jiné, ještě pošetilejší matce – Nejkrásnější/1951). Nabízí se otázka, zda by totéž „vzkříšení“ Almodóvar uměl (a chtěl) zařídit pro jiného hollywoodizovaného herce, kterého kdysi objevil – Antonia Banderase… Okamžik, kdy zazní titulní píseň, staré tango Carlose Gardely (byť je Cruzová zpívá jen „zázrakem“ dabingu), patří k oněm kratičkým nesmrtelným chvílím, kdy film zastaví divákův čas a neharmonický a nedokonalý svět se rytmizuje... 

V roli Raimundiny matky Ireny exceluje jiná a ještě bytostněji almodóvarovská hvězda Carmen Mauraová (ta ostatně hrála hlavní roli i v Co jsem komu udělala?). Dvaašedesátiletá legenda se v tomto příběhu pod rukama a v láskyplné společnosti svých kolegyň/dcer mění z duchovitého, nesmělého a frustrovaného stínu v ironickou, stále ještě nádhernou ženu. Lola Due~nasová jako Sole, Chus Lampreaveová coby teta Paula a Yohana Coboová v roli mladičké Pauly dotvářejí ve Volver živoucí a funkční ženský vesmír, jenž vzdoruje všudypřítomné smrti prostou konkrétností své existence: Volver tak není příběhem o zániku, ztrátě, stárnutí a konci, ale naopak vyprávěním o občerstvujícím směřování k životodárným kořenům. V těchto „zmrtvýchvstáních“ není pranic mystického, i když by tomu nasvědčovala záhadná přítomnost matčina ducha (ten se nakonec překvapivě ukazuje být jen dalším z řady návratů, o kterých tenhle navenek tak prostý film vypráví).

Pokud čekáte, jakým způsobem se Almodóvar filmařsky vrátí do svého rodného kraje La Mancha, zbavte se představ líbezně vyprahlé, vichrné krajinky, v níž by kameraman José Luis Alcaine (mj. Spoutej mě!, Špatná výchova) kouzlil efektní západy slunce. Almodóvar není režisérem širých horizontů, obyvatelných nebes a patetické nesmrtelnosti. Květiny umisťuje do květináče či hrdinkám do vlasů, zeleninu rovná na talíře. Rodný kraj – to je pustá venkovská noční ulička tvořená starými domky, za jejichž prahy teprve začíná ten „skutečný“, domácky nesmrtelný svět. A větrné elek-trárny živené místními mučivými, žhavými vichry mohou (a také nemusejí) mít něco společného s větrnými mlýny, s nimiž se tak marně potýkal místní „rodák“ Don Quijote. Svět Volver je možná hrubý, veskrze mužsky přepepřený a příliš horký. Ale každá dobrá kuchařka si s ním už poradí.