World Trade Center

Je 3.29 ráno. Newyorský policista John McLoughlin vstává. Obejme spící manželku Donnu (která stejně nespí) a nakoukne do pokojíků svých čtyř rozkošně snících dětí. Potom odjede do práce a pod vlivem záběrů „Dvojčat“ zasažených teroristickým útokem se vydá v čele skupinky dobrovolníků na Manhattan. Když se zhroutí druhá věž WTC, John uvízne s kolegou Willem Jimenem pod troskami. Žije, ale stejně jako Will se nemůže hýbat a musí čekat na pomoc. Mezitím si jeho manželka Donna a  Willova těhotná snoubenka Allison zoufají... Toto je prakticky celý děj nového filmu Olivera Stonea inspirovaný zážitky dvou newyorských policistů a jejich životních partnerek. „Dělání atmosféry“ před zasažením druhé věže stihnete za necelou půlhodinku. Potom už se děje (skoro) jen to, co bylo řečeno v posledních dvou větách. John a Will, kteří sice leželi poblíž a mohli spolu mluvit, ale neviděli na sebe navzájem, čekali na záchranu dvanáct hodin. A možná na těchto scénách strávíte přibližně stejně svého pomyslného subjektivního diváckého času. Je to účinný způsob, jak diváka ztotožnit s jeho hrdiny, ale může to být mučivé – zvlášť jestli tento divák viděl sesterský projekt Paula Greengrasse Let číslo 93 a líbil se mu. Oba filmy natočili zkušení režiséři ovládající své řemeslo, vložili do nich srdce a přimkli se co nejtěsněji ke skutečným událostem. Stone stejně jako Greengrass úzce spolupracoval s účastníky tragédie a jejich blízkými, ale i on v jisté chvíli musel začít dramatizovat „skutečné“ události podle svého. Jednak se někdy přesně neví, co se vlastně stalo, jednak i film inspirovaný realitou je především filmem a divák si musí přijít na své. World Trade Center ovšem není úplně stardardním filmem o hrdinství a opouští i bezpečnou půdu katastrofického thrilleru, vzdává se záběrů na vlajky, bicepsy a jiné lesknoucí se odznaky moci, nenabízí konspirační teorie ani efektně rozehranou akci. Středobodem vyprávění je rozhovor dvou mužů uvězněných ve tmě a nehybnosti a čelících bolesti a beznaději. Z hlavního hrdiny v podání populární hvězdy tak většinu času nejasně vidíte jen zašmudlanou, zakrvácenou hlavu, i když Cageovy výrazné, hezké oči dělají své.

Někdo z vás by na místě Johna a Willa možná filozofoval či vyvinul třeba smělou filmologickou teorii. Ti dva ovšem mluví o obyčejných věcech, a pokud jde o film, zmíní leda tak Scottovu G. I. Jane... V tom, že protagonisté konají a myslí prostě, se rodí jejich velikost, neboť jde o samé takové křišťálově ryzí americké hodnoty, jako jsou manželka, děti či Kristus. Ten se bohužel dokonce zjeví halucinujícímu Willovi (režisér, pokud vím, byl však v pořádku). Statičnost podívané na dva „zavalené horníky“ rozbíjejí tvůrci právě tím, že nás nutí sdílet s nimi různé vzpomínky a vize (což mne divácky bolelo už ve Stoneových Doors). Takže si posléze přece jen užijete Cage celého, čistého a ve slunečním svitu, třeba jak učí nejmladšího synka řezat pilkou… Aby nebyla pořád tma, zapojují tvůrci do vyprávění i lepší polovičky hrdinů, Donnu a Allison, které čelí mučivé nejistotě tím, že se vydávají na Manhattan. Exponuje se i prapodivná postava jistého Davea Karnese, který prý ze sebe pod vlivem náboženského vnuknutí skutečně serval oblek, nahodil starou mariňáckou uniformu a přijel až z Connecticutu hledat na vlastní pěst v troskách ty, kteří přežili…

Nechci nijak zesměšňovat nebo zpochybňovat tragédii 11. září a různé druhy hrdinství, které její nedobrovolní i dobrovolní účastníci prokázali. Já bych do WTC zasaženého prvním letadlem vstoupila snad jenom tehdy, kdyby mi Oliver Stone držel pistoli u hlavy. Mohu však zpochybnit hrdinství režiséra, který se rozhodl výjimečně nebýt kontroverzní, ale upřímný a prostý. Když totiž Oliver Stone něco myslí upřímně, je to pořád ještě manipulace s realitou prostřednictvím hollywoodských klišé. Mnohé z toho, co se na plátně objeví, se jaksi automaticky, bez úmyslu tvůrců, jen vinou našeho předrážděného uvažování mění v ikony, metafory, symboly nebo alespoň významné detaily. Proč mám nakonec pocit, že World Trade Center vyznívá jako standardní hollywoodský kýč? Stone není jistě poslední zkušený režisér, který uvízl v pasti mezi filmem a realitou: fakt, že se něco skutečně stalo, nezaručuje „opravdovost“ na plátně. Ale možná je prostě pět let příliš krátká doba na to, aby se o 11. září daly natáčet „normální“ filmy.

To všechno ovšem neznamená, že byste na World Trade Center neměli chodit. Kupříkladu znamenitost hereckých výkonů zpochybnit nelze (skvělá je především Maggie Gyllenhaalová). Stone se obklopil skvělými spolupracovníky: mnoho dobré práce obstarává zvuk, zatímco kamera Seamuse McGarveyho zůstává efektně cudná (třeba když ukáže pouhý stín útočícího letadla na zdi). Některé momenty jsou mimořádně účinné: to když Stone evokuje situaci hroutící se civilizace tím, že po ulicích létají kancelářské papíry. Nebo když nechá Allison vyjít na noční ulici ovládanou zvukem téhož zpravodajského kanálu. Nebo když od tváří hrdinů stoupá skrz trosky, s dýmem vzhůru, až ke komunikační družici nad New Yorkem, a pak stříhá obrazy zděšených televizních diváků  na nejrůznějších místech světa. Zde prý tvůrci udělali chyby: dým z WTC 11. září směřoval jinam, než sugeruje trikový záběr. Každo- pádně někde jinde u televize, skryti, se nepochybně radovali společníci těch sebevražedných atentátníků, kteří 11. září, pateticky a zjednodušeně řečeno, navždy změnili náš svět. Ale to už je zase jiný film.