Žena ve vodě

Z Modrého světa, ve kterém žijí víly (přesněji „narfy“), se k nám dostala jedna z nich. Jmenuje se Story (Bryce Dallas Howardová, dcera Rona Howarda) a má za úkol – jak už to narfy dělávají – najít člověka, který bude „nádobou“, ona ho osvítí, aby on osvítil zbytek lidstva, a pak jí stačí jen počkat, až se objeví Velký Eatlon, který ji odnese zpět do Modrého světa.

Než se to stane, musí se ale narf mít na pozoru před scrunty (placatí neviditelní travnatí vlci), kteří se nebojí ničeho, jenom Tarturica (tři zmutované opice) – ten si ale dává načas. V případě jeho nepřítomnosti musí narf využít pomoci lidské gildy, léčitele, ochránce a tlumočníka – ovšem netuší, kdo z nich je kdo.

Nejjednodušší by asi bylo napsat, že M. Night Shyamalan buď a) začal brát drogy, nebo b) přestal brát drogy. To by ale bylo laciné a nesportovní, a je tudíž nutno ponořit se pod hladinu a přemýšlet nad tím, jak mohlo něco podobného vzniknout.

Nástin děje (který jsem vám myslím podal o dost pochopitelněji, než je vysvětlen v samotném filmu)  vychází z pohádky, kterou Shyamalan vymyslel pro své malé dcery. A přesně tím dojmem – tj. že si režisér děj vycucává z prstu průběžně při natáčení filmu – působí výsledek.

Cleveland Heep (Paul Giamatti), správ-ce obytného komplexu a přilehlého bazénu, objeví jedné noci ve vodě polonahou dívčinu, která toho moc nenamluví, ale když už mluví, říká hodně divné věci (viz výše). Když jí Cleveland uvěří, že „Modrý svět“ není název nějakého sousedního domu, pomůže jí splnit její úkol a vrátit se domů, za kterýmžto účelem musí naverbovat mnoho bizarních nájemníků a především určit, kdo z nich je tlumočník a kdo léčitel...

Nápad na zasazení klasické pohádky do šedého současného světa má jistě svůj potenciál (viz „Arabela“!), ale tento potenciál je jednou z mnoha věcí, které v Ženě ve vodě zůstaly naprosto nevyužity. Pohádková není pouze velkooká Story. Pohádkově se chová hned od začátku filmu i naprostá většina ostatních postav: Všichni bez mrknutí oka uvěří, že ta dívka je z kouzelného světa a že musejí mezi sebou hledat někoho s nadpřirozenými schopnostmi, kdo jí pomůže. Většina postav je extrémně bizarní sama od sebe, aniž by k tomu potřebovaly nějakou vodní vílu: Jeden nájemník je kulturista – posiluje ale výhradně pravou polovinu svého těla. Malý chlapeček vede filozofické monology o krabicích s ovesnými vločkami. Mystický Ind (poměrně velká role samotného Shyamalana!) je něco jako Ježíš, ale s pronikavějšíma očima. A zapšklý filmový kritik (Bob Balaban) průběžně vysvětluje, jak už dnes neexistuje ve filmech žádná originalita a jak jsou osudy všech postav předem jasné. Vepsat do svého scénáře postavu, která velmi přesně kritizuje přesně ty scenáristické nedostatky, které váš film má, to je vskutku odvážný nápad.

Kdyby tento film natočil někdo, o kom jsme nikdy předtím neslyšeli, bylo by velmi snadné označit ho za naprostou katastrofu. Ať už si ale myslíte o předchozích Shyamalanových filmech cokoliv, musíte uznat, že dosud dobře zvládal filmařské řemeslo. Žena ve vodě obsahuje scény, které jsou strašidelné a samy o sobě fungují. Stejně tak obsahuje fraškovité scény, které jsou absurdně komediální a fungují. Ale to všechno je sesazeno do celku, který nefunguje tak fatálním způsobem, že musím stále přemítat nad tím, co odvážného tím Shyamalan zamýšlel a zda je to vůbec film určený pro diváky, nebo spíš jen takový interní vtípek pro filmové producenty a recenzenty.