My dva a křen

Jak český název, tak titulková sekvence naznačují, že matičkou, vrženou do hladkého soukolí manželství Carla a Molly, bude jistý Dupree, takto křen. Už jeho dramatický příjezd na exotickou svatbu šťastného páru dává jasně najevo, že tenhle ženichův celoživotní kamarád a svědek je cosi z rodu tikající bomby, kterou je třeba obejít velikým obloukem. Leč kupodivu svatba proběhne bez závad, pomineme-li snad potenciálně paranoidní tchánův (Michael Douglas) proslov a psí oči Owena Wilsona, který na předsvatební veselici zjišťuje, že Carl (Matt Dillon) už dává přednost hřejivému úsměvu své snoubenky (Kate Hudsonová) před fórky z mládí.

Takže o čem tahle komedie vlastně bude? Falešných stop je tolik, že by se Alfred Hitchcock radostí namazal a Billy Wilder, razící teorii, že divákovi je třeba říct hned od počátku, o čem to bude, by se asi oběsil.

Neprávem, protože přesně podle úvodní sekvence celý film skutečně vypadá. Je totiž o všem – o ničivém „nájemníkovi“ (protože Dupree, vyhozený z práce i z bytu, se s ruksakem a sobí hlavou nakvartýruje k novomanželům, aby změnil jejich život v kůlničku na dříví), o paranoidním tchánovi, který Carla nesnáší tak moc, že ho svými návrhy mění pomalu, ale jistě v mentální trosku a konečně i o přátelství a manželství. O všem a zároveň o ničem.

Komedie, jíž je věnována první část a která těží z nuceného soužití mladého páru s Dupreem, totiž není příliš vtipná – jen mdle klopýtá od jednoho Dupreeho maléru k druhému, přičemž jich není tolik a tak beanovsky šílených, aby to vzbuzovalo smích, a hlavně Owen Wilson je tak důsledně roztomilý a neškodný, že nevraživost vůči němu působí jalově. Není pak divu, že když se ho manželé konečně zbaví, je to právě Molly, komu se ho zželí a přivede ho zpět – aby se stal jejím nejlepší přítelem, protože otěže už přebírá jiná zápletka, dosud latentně poblikávající v pozadí, totiž tchán. Což je shodou okolností Carlův zaměstnavatel, tudíž má nepřeberně možností, jak svůj názor na zetě proměnit ve skutek. Humor tuhne definitivně ve prospěch dramatu, jež je ovšem spíše comicsového druhu, neboť jak lze brát vážně padoucha, jenž své oběti přátelsky nabízí vasektomii. Nicméně Carl postupně mutuje ve frustrovanou trosku a napětí v rodině stoupá...

Dramaturgicky rozklížená a žánrově dosti nesourodá podívaná se nakonec ke vší smůle mění v moralitu, což je po úmorných 110 minutách snad víc, než by si člověk mohl přát. S trochou dobré vůle lze samozřejmě zpětně vysledovat základní záměr tvůrců, ovšem není mi jasné, kdo by se tím po závěrečných titulcích ještě obtěžoval. Scénář debutujícího Mikea LeSieura je totiž z těch, které zapomenete v okamžiku, kdy na vás přestane útočit, a bezvýrazná režie bratří Russoových ho mnoho nevylepší. Za zmínku tak stojí snad jen herci, kteří by sice uhráli mnohem více, kdyby jejich postavy měly hlavu a patu (s výjimkou Kate Hudsonové, která jediná, resp. její postava má logiku, protože stojí povětšinu času jaksi mimo), ovšem  komický talent Owena Wilsona dokáže přežít i horší věci a Matt Dillon je co do seriózního vzteku spolehlivý vždycky. Žádná velká sláva, ale tak to dopadá, když se řada šikovných lidí sejde na nešikovném místě. Příště prosím více štěstí při výběru.