Harry Potter a Fénixův řád

Nejsem si úplně jistý, kdy mi potteří knihy začaly splývat v jednu, případně se prolínat a zaměňovat, ale myslím, že se to stalo někde kolem čtyřky. Jsem si ale naprosto jistý, kdy se mi vedví rozlomilo vnímání filmových verzí. Jednička a dvojka byly v režii Chrise Columbuse sterilně adekvátními přepisy, zatímco počínaje brilantní (a podle mého názoru stále ze série nejlepší) trojkou Alfonsa Cuaróna se konečně začaly stávat skutečnými adaptacemi. Tedy převody slova psaného ve slovo audiovizuální se všemi nutnými změnami, které k tomu patří. Dobrou zprávou je, že i pátý díl se nebojí dělat věci po svém. Špatnou je, že z některých knížek se opravdu dobré filmy asi jednoduše udělat nedají...

V závěru minulého školního roku se Harry konečně střetl tváří v tvář s Voldemortem, který znovu nabyl hmotnou podobu, zamordoval jednoho ze studentů a samozřejmě šel po krku i hlavnímu hrdinovi. Ten se pak snažil kouzelnický svět přesvědčit, že se pán zla vrátil, nejvyššími místy byl ale zarputile ignorován. Je tomu tak i nadále, především proto, že ministr Popletal je tak trošku paranoidní mešuge a všechny poplašné zprávy pokládá za součást plánu ředitele Brumbála na uzmutí jeho ministerského křesla. Když se tedy o prázdninách na Harryho znenadání vrhnou mozkomorové a chlapci nezbude než je odpálkovat po kouzelnicku, je obviněn z nepovoleného čarování a téměř vyloučen. A bude hůř.

Na místo učitele obrany proti černé magii jako obvykle přichází nová tvář. Profesorka Dolores Umbridgeová (v podání Imeldy Stauntonové vyvolává na rozdíl od knihy spíš prasečí než ropuší asociace) je skutečně mrcha. Nijak nezastírá, že kope za ministerskou stranu, a záhy začne nevybíravě terorizovat žactvo i profesorstvo. A co je pro Harryho nejhorší, nejenže ta babizna spíše než Komenského praktikuje Mydláře, ale hlavně skončí s praktickou výukou kouzlení a nutí studenty jen k tupému biflování teorie. Studenti tedy tajně založí skupinku s názvem Brumbálova armáda, na jejíchž schůzkách pečlivě trénují kouzelnické souboje. Není těžké odhadnout, že se jim v závěru budou hodit, protože Voldemort se chystá k dalšímu rafinovaně zákeřnému úderu...

Tvůrčí tým za kamerou doznal s pátým dílem série vskutku zásadních proměn. Změnili se scenárista, kameraman, skladatel, střihač... a samozřejmě i režisér. Nabídnout velení téhle pekelně drahé, náročné a prestižní mise Davidu Yatesovi, který dosud pracoval především v televizi, by se mohlo zdát poněkud riskantním tahem. Jenže Yates v televizi pracoval s mimořádnými úspěchy a od první scény je vidět, že opravdu umí. Tak jako stárnou hrdinové i jejich představitelé, posouvá se kupředu i vyprávěcí tón příběhu. Nemám tím na mysli evidentní fakt, že se v ději objevují záležitosti jako pubertálně rozbouřené hormony či drsná návštěva zubaté paní s kosou, jako spíš že základní filmařské prostředky jako záběrování a střih působí podstatně dospěleji než dřív.

Několik chvil po začátku jsem z filmu byl téměř nadšený, ba jsem téměř až vrněl blahem a těšil se na události příští. Jenže pak mě začala intenzivně pošťuchovat tvrdá realita. Knižní předlohu jsem sice četl, ale už jsem si z ní téměř nic nepamatoval. A Fénixův řád nejenže v žádném případě není vhodný pro diváka, který neviděl předchozí díly (to konstatuji jen tak pro pořádek, sotva existuje blázen, který by se jen tak vydal na čtyřku rozjeté série), ale nemohu jej doporučit ani komukoli, kdo si dobře nepamatuje knihu. Většina filmu totiž sestává z toho, že se jakoby náhodně dějí různé prapodivné věci, které nějakým způsobem (asi) dávají smysl a vedou jedna ke druhé, ale bez v předloze popsaných podrobností působí na plátně chaoticky až vycucaně z prstu. Poněkud bizarní třešničkou na dortu diváckého zážitku pro mě bylo sledování vedle sedícího Františka Fuky, který si zřejmě naivně myslel, že se v ději orientuji, a neustále mi kladl dotazy jako „a tahle ženská už tam někdy byla?“, „tenhle chlap je zlej, hodnej, nebo blbej?“ a „už bude konec?“

A také: co s přimhouřením oka může projít v knize, mívá ve filmu, jehož děj musel být pochopitelně osekán téměř až na kostru, sklony bít do očí. Aniž bych cokoli prozrazoval, musím konstatovat, že po Brumbálově závěrečném „přiznání“ mi starý pán najednou nepřipadal jako moudrý mentor, ale spíš jako prvními mrazíky senility připálený hlupáček...

 Fénixův řád je při zhruba dvou a čtvrt hodinách délky zatím technicky nejkratším dílem série, ale jelikož má (především díky Yatesově režii) mnohem zajímavější jednotlivé situace než děj, ve který se skládají, působí film paradoxně dojmem, že je podstatně delší. S kapkou jedu řečeno: první půlhodina ok, poslední čtvrthodina budiž, ale ty tři hodiny uprostřed...

Nerad bych ale byl negativní přes míru. Fénixův řád je sice trochu jako domek, který drží pohromadě jen díky barvě... ale drží! Kromě už chválené režie a velmi kvalitní technické stránky obecně (pravda, hudební expert František utrousil sprosté slovo na adresu hudby, která prý má televizní instrumentaci, ale mně se líbila...) hraje každému Potterovi do karet fakt, že je návratem lidí, které už jsme stačili docela dobře poznat a přirostli nám k srdci. (Pokud to pro vás neplatí, proč tuhle recenzi čtete?) A kamarádům se některé poklesky prostě odpouštějí. Nevím, jestli bych se za to třeba neměl trochu stydět, ale na mě tenhle „telenovelí efekt“ docela slušně funguje a každá scéna, v níž se na plátně objevil profesor Snape, mě bavila... protože se v ní vyskytoval profesor Snape. Vztah Harryho se strejdou Siriusem mě dojímal a scéna prvního polibku... ehm, to si nechám pro sebe.

Šestý díl se samozřejmě začne točit co nevidět a opět jej bude obhospodařovat David Yates. A já si dám zatracený pozor, abych si před cestou do kina přečetl knížku a pokud možno ji uměl nazpaměť.