Angel

Neodolatelné nutkání, které Franc,oise Ozona vede od reality k jejímu stylizovanému a často vypjatě emocionálnímu odrazu, se v jeho novém filmu zúročuje vrchovatě stejně jako jeho záliba ve hře – s formou, žánrem i samotným divákem.

Co ho zaujalo na románu Elizabeth Taylorové, je myslím zřejmé. Dotyčná dáma totiž v roce 1957 popsala notně satirickým způsobem osudy autorky brakové literatury Angel Deverellové, přičemž se nechala inspirovat osudy skutečné „spisovatelky“, právem zapomenuté Marie Corelliové. A příběh ženy, která se usilovně snaží přetvořit svět, respektive svůj život, k obrazu přesně té poklesle romantické historky, jakou sama píše, musel tedy Ozonovi znít jako rajská hudba – jako vypravěči jsou si přece tolik podobní, jen režisér, na rozdíl od své hrdinky, mění realitu z vědomým odstupem tvůrce, hledajícího pro svůj příběh ideální formu, aniž by jí nezbytně musel propadat.

Angel může v lecčem připomenout jeden z předchozích Ozonových filmů, Bazén (2002), jen s tím rozdílem, že autorská manipulace je tentokrát podstatně subtilnější. Jednoduše řečeno, na rozdíl od „bazénové“ Sarah Mortonové Angel nevytváří novou realitu, jen se silou své víry pokouší posunout hranice reality stávající. A Ozon, důsledně ctící formu,  nevyhnutelně vypráví její příběh tak, jak by ho vyprávěla ona – v kýčovitých barvách, se zjednodušenými, citově přepjatými vztahy, melodramatickou extází i tragikou a symboly, údernými jako barvotisková říkanka. Je to přístup zajímavý a rafinovaný, problém je v tom, že snad až příliš. Ale postupně.

Doba je romanci příznivá. Ocitáme se na počátku 20. století, v bytě nad hokynářským krámkem v městečku Norley, kde patnáctiletá dívenka přetavuje své pubertální sny do šťavnatě romantických příběhů a s urputností až děsivou si hýčká myšlenku o své genialitě a slavné budoucnosti. Kterážto se kupodivu začne naplňovat, když její knihu opravdu vydají a Angel konečně  může začít naplňovat své sny. Jinak řečeno, může se stát svou vlastní hrdinkou, zapomenout na svůj původ a důsledně ignorovat skutečný svět a skutečné povahy svých blízkých, které jsou podstatně komplikovanější, než její zastydlá fantazie připouští. Je ovšem nevyhnutelné, že svět za hranicemi jejího zámku, příznačně pojmenovaného Ráj, je jiný a přepětí, které se mezi oběma realitami postupně zvyšuje, musí jednoho dne explodovat... 

Méně pozorný a s tvorbou Franc,oise Ozona obeznámený divák se přitom může snadno dostat na scestí a brát Angel jako skutečné a plnokrevné melodrama. Nahrává tomu fakt, že Ozon jednak v principu ctí jeho základní dramatické zákonitosti a s neobyčejnou poučeností hollywoodskou produkcí 30. a 40. let pracuje také se všemi jeho technickými prostředky, ať už jde o výpravu, kostýmy, hudbu anebo obrazovou i hereckou stylizaci. Nejsem si ovšem jista, zda právě divák, oslněný obrazovou okázalostí kostýmního filmu a ochotný přistoupit na přepjatou citovost vyprávění, bude schopen příběh zcela přijmout, prostě proto, že Angel není postava, s jejímiž strázněmi by mohl soucítit. Je na první pohled zřejmé (a režisér to i přiznává), že se při psaní hlavní postavy inspiroval Scarlett O’Harovou, ovšem na rozdíl od hrdinky Jihu proti Severu nemá Angel ono neodolatelné osobní charizma, které by jí přes všechny sporné charakterové vlastnosti získávalo náklonnost diváků. Angel poznáváme jako drzého a hysterického spratka a tím také víceméně zůstává. Není to samozřejmě náhoda (ostatně v Ozonově filmu je náhodné jen máloco). Celkové pojetí hlavní postavy je totiž součástí Ozonovy permanentní snahy žánr spíše komentovat než jen znovuvytvářet. Proto také do hladce plynoucího toku Angelina okouzlení nechává vstupovat varovně zcizující elementy, např. postavu vydavatelovy ženy (Ozonova oblíbená Charlotte Ramplingová), glosující s nemilosrdnou racionalitou hrdinku i její práci, proto konfrontuje Angelin pohled s pohledem neúprosné reality – jako v případě jejího manžela, který se jejím očím (a tudíž i očím divákovým) jeví jako romanticky tragický hrdina, aby v následující scéně, zbavené Angeliny přítomnosti, odhalil světu tvář zpustošeného alkoholika apod. Vzkazy, které nám Ozon posílá jak ve formě obrazové „diverze“, tak občas velmi návodných dialogů, jsou ale poměrně jemné a neodbytně se mi vnucuje myšlenka, komu jsou vlastně určeny. Divák, který si prostě jen touží dojatě pobrečet, je bez větších problémů přehlédne, resp. zaznamená je jen jako prvek, podrývající emocionální drtivost vyprávění. A druhá část publika pravděpodobně bude s mírnou nelibostí postrádat větší míru odstupu a zejména naprostou absenci ironie. Ozonova vynalézavost, s níž rozehrává svou hru s žánrem na třetí, je sice obdivuhodná, ale (alespoň pro mě) nijak neumocňuje základní sdělení filmu. Ačkoliv připouštím, že Franc,ois Ozon je mimořádně inteligentní režisér, pak jím zvolená forma úvahy o povaze pravdy a sebeklamu mě nutí jen s lítostivou slzou v oku vzpomenout na Sunset Blvd. Billyho Wildera a těšit se na příští Ozonův film. Ten nejnovější je ponejvíce akademickou potěchou, což ale vzhledem k režisérovým možnostem prostě není dost.