Zeptej se prachu

Dočtete-li se, že John Fante, autor předlohy filmu Zeptej se prachu, byl oblíbencem o generaci mladšího Charlese Bukowského, příliš vás to nepřekvapí. Je tu tatáž touha, tentýž zájem o ztracence na okraji oficiální společnosti. Rozdíl tu však je: zatímco Bukowski i jeho alter ego žijí na hranici zatracení dobrovolně a s láskou, Fanteho hrdina Arturo Bandini sní o úspěchu, slávě, bohatství a skvostné ženě, jedné z těch, které potkává na ulicích L.A. a jež ho míjejí bez povšimnutí. Sní o to naléhavěji, že láska a obdiv některé z blahobytně zajistěných krásek mu může vynahradit zátěž italského původu, která ho vyštvala z dětství i rodného Colorada. Sen o dobytí Los Angeles, kam přišel před pěti měsíci ozbrojen 150 dolary a nezměrnou odvahou, se však pomalu mění v kocovinu... nedozvěděl se nic o sobě, o světě ani o ženách, živoření o pomerančích a cigaretách už není zdaleka romantické a na dlani mu zůstal poslední niklák. O tom, že právě on bude jeho vstupenkou do života i literatury, ovšem neměl ani tušení. Věděl jen, že káva, kterou si za něj objednal, se nedala pít a servírka, která mu ji přinesla, inkasovala všechen jeho vztek, zoufalství a frustraci. Přestože byla nádherná ? anebo právě proto. Nejistý a nezkušený Arturo uměl dát zájem najevo jediným způsobem, hrubostí, a v případě Camilly byl cíl nasnadě. Negramotnou Mexičanku, citlivou na svůj původ, mohl zasáhnout lehce a taky to dělal. Znovu a znovu. A ona mu oplácela, s instinktivní znalostí jeho strachu, s ženskou vynalézavostí i přímočarostí. Jejich milostný příběh je stejně dobově podmíněný jako univerzálně platný: 30. léta kladou dvěma outsiderům, snícím o lepším životě, do cesty jen další překážky v podobě rasových předsudků, o nichž se jejich potomkům nebude ani zdát. Přestože Arturo opakuje své jméno s hrdostí, svědčící o hluboce skrytém pocitu méněcennosti, zdá se, že ani on nedokáže plně docenit problémy, s nimiž se Camilla musí vypořádat, a z jejich bolestně krutého vztahu utíká k jiné ženě, jež je ovšem jen další stranou téže Arturovy frustrace: k zraněné, nejisté a vystrašené židovce Veře. Přiznám se s lítostí, že jsem Fanteho knihu nečetla, ale má-li pro mnoho Američanů až kultovní statut, dokážu si docela dobře představit proč. Je-li pro většinu z nás Los Angeles 30. let dobou zlaté éry Hollywoodu, místem splněných snů a magie, musí nezbytně existovat i jeho odvrácená strana, místa, kde se touhy nenaplňují a kde permanentní sluneční svit zalévá jen beznaděj a smutek. A přesně tohle je svět Fanteho autobiografického románu, v němž, jak předpokládám, je vztah Artura a Camilly jen jedním z řady setkání, soudě už podle epizody s Verou či Arturovým sousedem, sešlým a smutně rezignovaným Hellfrickem (který v podání Donalda Sutherlanda nemůže neodkázat k jinému losangeleskému dobovému opusu Den kobylek). Pro tuto variantu svědčí i celá řada vnitřních monologů, komentujících Arturovo psaní i pozorování světa okolo něj. Že se jeho romance s Camillou stala ústředním motivem filmu, je na jedné straně pochopitelné, protože jde o motiv vděčný a atraktivní, na druhé straně lze ovšem pociťovat určitou lítost, protože Towneův film je mnohem silnější právě v oněch vedlejších epizodách, vypovídajících o hrdinovi, jeho tvorbě i světě, který popisuje daleko více. Jisté rozpaky, které ohledně centrální love story pociťuji, nejsou ani tak způsobeny faktem, že třicetiletému Farrellovi při vší (jeho i mé) snaze jen těžko věřím dvacetiletého nezkušeného mladíčka (to už bych mu spíše spolkla Phila Marlowea), ale spíše tím, že jeho vzájemná chemie se Salmou Hayekovou kupodivu příliš nefunguje. Jejich nenávistně neodolatelná přitažlivost se ve filmu spíše pojmenovává, než že by byla cítit, a co hůř, na konci upadá do melodramatického romantismu, nad nímž nelze než smutně vzdychnout. Což je škoda o to větší, že Hayeková svou servírku vybavila plnokrevným temperamentem a nakažlivým půvabem, hodným lepších cílů. Ovšem Towne, který si tento projekt údajně léta hýčkal a který má na svém kontě tak vytříbené obrazy losangeleské minulosti, jako jsou Čínská čtvrť nebo Šampón, natočil svůj film s takovou mírou nostalgie a smyslu pro styl, že se z něj (dosti paradoxně) přes veškeré emocionálně vypjaté scény skutečně syrové a autentické city vytratily. Budou patrně diváci, kteří se s elegancí a uhlazeností snímku spokojí a kterým podivně odtažitého hrdinu vynahradí (komu čest, tomu čest) do detailu pečlivá a půvabná evokace doby a místa (točilo se ovšem v jižní Africe), jež jsou stejně dílem kameramana Caleba Deschanela jako architekta Dennise Gassnera a výtvarníka kostýmů Alberta Wolského. Já jsem však chtěla Towneův film nejen ocenit, ale i prožít.