Planeta Teror

Austin, Texas. Krásná tanečnice Cherry nečekaně zakončí svou erotizující produkci u tyče pláčem. Problémy s láskou nejsou žádná legrace, a když ji cestou domů na silnici ještě porazí auto plné rozkurážených vojáků z nedaleké základny, na veselosti jí to nepřidá. A to ještě mladá žena netuší, že začínající noc bude pěkně žhavá nejen pro ni, ale i pro ostatní obyvatele městečka, do kterého se ze zmíněné základny (jež maskuje cosi mnohem ohavnějšího než mírumilovné vojenské aktivity) bleskurychle rozleze děsivá nákaza, měnící své oběti v krvežíznivá, odporná monstra. Cherry vinou těchto podivných zombiů nejdřív přijde o nohu, ale teprve s kulometnou protézou se mění v superhrdinku, která dokáže čelit i onačejším potížím, než je potížistický milenec. A spolu s Cherry svou kuráž a odolnost musejí osvědčit i poněkud tajuplný sympaťák Wray, lékařka z místní nemocnice Dakota Blocková a její synek Tony, umanutý strážník Tolo i jeho komisní nadřízený, šerif Hague. A také šerifův bratr J. T., který je profesionálně posedlý grilováním a nezapomíná ve všem tom krvavém zmatku, že jeho životním cílem je vynalezení nové grilovací omáčky...

Americký hyperčinorodý brouk Pytlík Robert Rodriguez, který patrně už brzy pokryje všechny funkce ve svém štábu, natočil coby režisér, scenárista, producent, kameraman, střihač a autor hudby své další „autorské“ béčko. Od jeho středoškolské Invaze zlodějů těl nazvané Fakulta (1998) a upírské hororové komedie Od soumraku do úsvitu (1995) se však přece jen liší – i když ne v tom, že by Rodriguez, který příští rok oslaví čtyřicátiny, „konečně dospěl“. (Vypadá to spíš, že už provždycky zůstane režisérem plným úžasných nápadů, které nedokáže dotáhnout do konce.)

Na rozdíl od zmíněných filmů je Planeta Teror (podobně jako nedávno Sin City – město hříchu) vítězstvím stylu nad čímkoli ostatním. Přestože distributor by si to v rámci většího zisku ze srdce přál, zůstává tak především součástí v podstatě cinefilského projektu Grindhouse, jímž Rodriguez a Quentin Tarantino nevzdali hold jen jistému typu filmů, ale hlavně „pokleslému“ způsobu, jak byly tyto filmy promítány. Také Rodriguezova polovina projektu digitálně simuluje dojem, že sledujete poškrábanou, různě poničenou a mizerně promítanou kopii (ve které dokonce jeden díl chybí). Toto pojetí v Planetě Teror iniciuje některé až sebereflexivní vtípky: uprostřed ohnivě vášnivé milostné scény filmový pás nečekaně shoří a ty nejkrvavější scény jsou natolik „poškozené“, že se mění až v jakýsi abstraktní danse macabre.      

Než se rozjede šťavnatě krvavá akce, je pro mne ovšem Planeta Teror výrazně méně zajímavým filmem než Auto zabiják, jež je především a právě v první „přípravné“ části plnohodnotným dílem Quentina Tarantina. Planeta Teror je však bohužel také horším a méně nápaditým filmem než Boyleových 28 dní poté či starší i novější zombie-horory George A. Romera, k nimž především odkazuje. Quentin Tarantino jako by si vše pokleslé a ujeté, co v něm je, neventiloval ve vlastním filmu, ale u Rodrigueze jako představitel sadistického násilníka trýznícího Cherry: jeho vlastní film pak může vynikat jemností a propracovaným, byť divácky nevstřícným timingem. Rodriguezovi taková pečlivost chybí: postrádá skutečně bytostnou podvratnost a zůstává trčet u takových zábavně povrchních vtípků, jakými je hrdinka s kulometnou nohou v podání Rose McGowanové (Pam z Auta zabijáka). To ovšem neznamená, že by nenabízel divácky vděčnou podívanou (zvlášť pro mužské publikum). Svět je pro něj chaotická prča, kde mají lehce zvrácenou důležitost plačící, poničené a zmučené krásné ženy a obecněji efektně destruovaná organická hmota (zatímco však lidé raději maso grilované, zombiové se spokojí se syrovým). Dobrou chuť.

P.S.:  V rámci americké verze Grindhousu můžete vidět čtyři trailery na neexistující grindhousové filmy. Planetu Teror provází v kinech jen upoutávka na akční nášup Machete s Dannym Trejem.