Interview

Kdyby snímek Stevea Buscemiho trval deset minut, byla by to dokonalá miniatura. V luxusní restauraci se sejdou novinář a herečka. On je bývalý válečný zpravodaj, dnes politický komentátor, který byl k rozhovoru šéfredaktorem přinucen, pročež je otrávený, neboť 1) ve Washingtonu propuká skandál a za 2) daná herečka je blonďatá sexy hvězda B hororů a noční soap opery, známá ponejvíce svým intimním životem. On se tudíž neobtěžuje s přípravou, ona má hodinové zpoždění. On bez zábran přizná svou ignoranci, ona ho nařkne z neprofesionality. On jí vyčte pozdní příchod, pošlou se do háje a konec.

Jenomže on to není konec. Protože jádrem celého filmu, který Steve Buscemi natočil ve jménu holandského režiséra Thea van Gogha, je něco jiného. Odpověď na otázku – co? – by zabrala prostoru buď velmi mnoho, anebo naopak velmi málo.

Odvážím se tvrdit, že vztah celebrita–novinář stejně jako interakce muž–žena jsou tu jenom nástrojem velmi umělé a velmi pečlivě modelované konstrukce na téma manipulace. Neboť dílem náhody se novinář podivuhodného jména Pierre Peters záhy ocitne v bytě dotyčné herečky Katji, aby strávili noc vzájemným soubojem, v rámci nějž je dovoleno vše, a oni se jako opatrní boxeři pohybují v ringu, aby tu uhodili, tu zdánlivě odhodili rukavice, ale jen proto, aby získali prostor pro další levý hák apod. Dávky důvěry a lži se v pravidelných intervalech opakují a stupňují, situace se v kruhu vracejí, tu na jeho, tu na její straně, a tato symetrie, jakkoli snad úctyhodně promyšlená, vnáší do příběhu, resp. zápletky, protože příběh Interview vlastně nemá, na jedné straně sice dramatickou sevřenost, na straně druhé ale odtažitou neživotnost a dialogy občas tak nevěrohodné, že zpochybňují celý smysl hry. Neboť hrou je toto noční interview především. Hrou, jejímž smyslem je ale hra sama, neboť pointa (ano, Interview je příběh s pointou) jakékoli lidské i významové aspirace filmu popírá. Nic proti tomu, mám-li se však těšit ze hry pro ni samu, nárokuji o něco větší obratnost a věrohodnost, z níž nevykukuje kalkul autorského záměru.

Pro mě ne zcela přijatelná „umělost“ je přitom v podivném rozporu s technickou stránkou věci, neboť Buscemi kooptoval vedle van Goghova kameramana i jeho způsob natáčení a své aktéry, uzavřené po většinu filmu v prostorách jediného bytu, sledoval hned třemi digitálními videokamerami, aby pěkně zblízka sledoval jejich nejjemnější hnutí. Dojem autentičnosti, kterého tak dociluje, se ale obsahem viděného nezúročuje, jen nabízí  detailní pohled na dva herce, kteří si zasloužili o něco lepší scénář. Jinak všechna čest, Steve Buscemi je pořád ještě lepší herec než režisér a jeho cynický a vyhořelý novinář je hoden pohledu a koneckonců i Sienna Millerová předvádí více herectví než obvykle. Jen mi doteď není jasné, proč to všechno. Jako studie „souboje pohlaví“ (jak je film inzerován) je snímek jen lehce nadprůměrný, jako alternativa žánrové produkci ovšem jistě zajímavý.