Transformers

„Už před počátkem času existovala Krychle. Nevíme, odkud  pochází, ale dokáže stvořit světy a zaplnit je životem. Tak se zrodila naše rasa.“

To jsou první věty, které uslyšíte ve filmu Transformers. Pronáší je superhlubokým hlasem Autobot Optimus Prime, hraje k tomu osudová hudba a na plátně přitom rotuje – jak jinak – krychle. Tedy pardon, Krychle.

Jak mohlo něco existovat „před počátkem času“? Jak to může vědět někdo, kdo tím něčím byl stvořen? Proč má Optimus Prime tak hluboký hlas a proč má vlastně latinské jméno, když je z jiné planety?

Pokud si kteroukoliv z těchto otázek položíte, jste v tomto kině špatně a zřejmě netušíte, že na plátně právě začíná film, jehož hlavními hrdiny jsou mnohametroví mluvící roboti, kteří se dokážou složit do podoby pozemského auta (několikanásobně menšího než oni). Film, který vznikl na motivy série japonských hraček pro děti od tří let a následného animovaného seriálu (pro děti od šesti let).

Seriál pravděpodobně neznáte a je to dobře, protože ve filmu na rozdíl od něj nejde o boj dvou znepřátelených ras robotů (Autoboti a Decepticoni) napříč vesmírem, nýbrž na Zemi, kam Krychle náhodou spadne, a klíčem k jejímu nalezení jsou stařičké brýle, které vlastní teenager Sam Witwicky (Shia LaBeouf).

Zatímco se ministr obrany (Jon Voight) dozvídá o tom, že skládací helikoptéra a mechanický škorpion vyhladily americkou základnu v Kataru, a organizuje superhackery, kteří mají odhalit, kdo se sna-ží nabourat do vojenské sítě a co tam hledá (jsou to Decepticoni a hledají tam brýle), Sam si kupuje své první auto (stařičký žlutý Chevrolet Camaro), které je živější, než by se od automobilu dalo očekávat.

Když si automobil (ve skutečnosti Autobot Bumblebee) ověří, že našel „toho pravého Sama“, a přivolá další čtyři Autoboty (včetně jejich šéfa Optima Primea), začíná boj o Krychli s půl tuctem Decepticonů, kteří už na Zemi jsou. Předím se ale Bumblebee „updatuje“ na nejnovější model Chevroletu, aby Samovi nedělal ostudu...

Může to všechno znít poněkud zmateně, ale to jsem se zatím vůbec nezmínil o rozsáhlé dějové linii se supertajnou vládní organizací, která na supertajném místě ukrývá něco, co je superutajováno už sto let, a jíž šéfuje ujetý agent Simmons (John Turturro) s pestrobarevnými trenýrkami.

A taky bych mohl napsat aspoň pár slov o Samově nové kamarádce, supersexy automechaničce Mikaele (Megan Foxová), legračním tlustém černém hackerovi, prsaté hackerce s podivným přízvukem (australským?), několika statečných vojácích s dobrým srdcem, Samových legračních rodičích... Je jich hodně, a jak správně tušíte, ve finále to všichni dají dohromady (kromě rodičů) a každý přiloží ruku k dílu, aby Decepticoni dostali na budku a na Zemi zavládl mír až do Transformers 2. To znamená, že například hackeři hackují, ministr obrany střílí z brokovnice a Mikaela si nechá zpomaleně ovívat vlasy.

Transformers Michaela Baye jsou ryzí esencí... ČEHOSI, co kdysi dávno způsobilo, že jsem viděl dvacetkrát Dobyvatele ztracené archy a třicetkrát Hvězdné války. Je nabíledni, že většina scénáře je absurdní (jako je ostatně absurdní už celý základní nápad s mluvícími skládacími auty a jinými dopravními prostředky). Stejně tak je nabíledni, že mírně unavený Voight a maniakálně přehrávající Turturro se svými rolemi v Transformers nikdy nikde chlubit nebudou. Na druhou stranu, většina herců (pečlivě vybraných ze všech etnik) je příjemná pro oko a Shia LaBeouf (Disturbia, čtvrtý Indiana Jones) je opravdový sympaťák s komediálním talentem.

Naprostá většina filmu spočívá v tom, že se pravidelně střídá infantilní humor živých herců s technofetišistickými scénami, ve kterých sice také občas vystupují lidé, ale jejich hlavními hrdiny jsou střelné zbraně, počítače, letadla, auta a roboti. A říkejte si, co chcete, nedokážu si představit vhodnějšího režiséra pro tuto látku, než je Michael Bay.

Ve většině Bayových filmů se dočkáme jistých klasických mistrových scén, ve kterých jsou v nějakém poměru kombinovány výbuchy a střelba, hrdinská hudba, silné motory, kamerové prostocviky, hangár a zapadající slunce. V Transformers jsou takových záběrů a scén tucty, včetně celé závěrečné půlhodiny, která je nepřetržitým trikovým akčním videoherním orgasmem, při kterém roboti zničí městskou čtvrť a zabijí mimoděk stovky lidí (aniž bychom viděli jedinou kapku krve). Ale Bay si pochopitelně v té vřavě najde čas na romantický okamžik svých dvou krásných mladých amerických hrdinů. Se zapadajícím sluncem, tklivými smyčci a větrem ve vlasech.

I když se vám může zdát, že výsledek Bayovy snahy zesměšňuji, skutečnost je taková, že jsem si jeho Transformers zamiloval. Nebavme se o tom, zda se budou líbit cílovému publiku, tj. dětem a teenagerům (to budou zcela jistě, a moc). Nebavme se o tom, zda jde o trikovou revoluci (spíše o evoluci, ale pokrok je nezpochybnitelný). Pointa tkví v tom, že i navzdory vtipným scénám je celý film pojat s tak tvrdohlavou seriózností, že je to kouzelné a odzbrojující (ještě více než Singerův Superman) – ať už proto, že je Michael Bay mistr jemného humoru, nebo proto, že je blázen. Od Dne nezávislosti, respektive od Hvězdné pěchoty uplynulo už 11, respektive 10 let, takže už bylo sakra na čase, aby někdo něco takového opět natočil! A na rozdíl od mnoha filmů posledních let a měsíců, které se snažily vydávat za letní popcornové megafilmy, Transformers přesně takovým megafilmem jsou.

A nemyslím si, že by výsledek mohl být lepší. Kdyby byl scénář inteligentnější, kdyby byl humor méně infantilní, kdyby vojáci a vědkyně nevypadali jako manekýni a manekýnky či kdyby hlavní hrdina neměl čivavu, nebylo by to úplně ono.