Mr. Brooks

Jsem závislý“, konstatuje na schůzce anonymních závisláků celkem po pravdě Earl Brooks. Neřekne ovšem svým spolutrpitelům, čeho se jeho závislost týká. Úspěšný portlandský podnikatel v obalové technice, právě vyhlášený Mužem roku, milující manžel půvabně stárnoucí Emmy a něžný otec vysokoškolačky Jane se už celé roky ukájí brutálními vraždami. V posledních letech se do policejních análů zapsal coby „otiskový vrah“, který své oběti střílí a pak aranžuje do nezvyklých poloh. Čestný, svědomitý a zbožný Earl ovšem na své vraždy není úplně sám, vlastně je za ně zodpovědné spíš jeho temné já – cynický našeptávač Marshall. Nikdo jiný než Earl o jeho existenci nemá potuchy – a přitom právě Marshall začíná zase po dvou letech získávat nadvládu. Earl pod jeho vlivem zastřelí mileneckou dvojici a jako vždy po sobě dokonale uklidí všechny stopy. Tentokrát má však smůlu: při činu ho vyfotografuje šmírácký soused Baffert a začne ho vydírat. Chce, aby ho Earl přibral do party, a stává se tak mimoděčně roznětkou komplikované hry, v níž hraje důležitou roli také umanutá kriminalistka Tracy Atwoodová, její nevěrný manžel Vialo a její věrný zločinec Meeks. Earl má najednou starostí nad hlavu: nikdy nevraždil nikoho, koho by osobně znal, ale teď mu na záda horce dýchá celý zástup adeptů na zabití. Situaci mu neulehčuje ani milovaná dcera Jane, která nechala školy a vrátila se domů těhotná a s podezřením z vraždy spolužáka na krku…  

Obsadit Kevina Costnera do skutečně záporné zabijácké role by mohl být originální nápad (roli „slušného vraha“ z Dokonalého světa/1993 mu totiž nelze počítat). Lecterovskou démoničností asi představitel vzorných Američanů nebude  hýřit nikdy, ale od toho ve vyprávění jeho poněkud dietnímu slušňákovi Earlovi vykukuje za zády spontánně hnusný Marshall v podání Williama Hurta. Ten si stylizovanou roli perfektního zločince vyzkoušel nedávno v Cronenbergových Dějinách násilí – a tam, kde se Costner dostává na hranici svých hereckých sil, Hurt naopak Earlovi sekunduje s tlumenou, ležérní pobaveností. Je to hlavně jeho zásluha, že podstata fungování dvojitého antihrdiny zůstává divákovi šťastně skryta. I scéna, v níž Earl s Marshallem společně luští křížovku, nabývá na roztomilosti hlavně díky němu... Earl a Marshall přitom nejsou opačnými stranami téže mince, jež by se daly nějak pojmenovat (třeba „rozum“ a „cit“): Earl disponuje značným množstvím skrývané zlovolnosti, zatímco Marshall přinejmenším jednou propadne skutečnému záchvatu mravokárnosti (který má mimochodem dalekosáhlé důsledky).

Už na samotné souhře dvou hereckých hvězd, jež kameraman John Lindley opřádá dojmem zvláštní a matoucí podobnosti, by se dal vystavět pozoruhodný psychologický thriller. Někomu (že by jednomu z producentů, Kevinu Costnerovi?) to však zřejmě připadalo málo, a tak vybudil scenáristu Raynolda Gideona, jemuž do práce fušoval i režisér Bruce A. Evans, k pozoruhodně šroubovanému výkonu, který slibně postavenou zápletku změnil v blábol. Čím blíže jsme rozuzlení, tím víc postavy upadají do nechtěné komičnosti. Nejvíc na to doplatí Atwoodová, kterou by její představitelka Demi Mooreová nejspíš nedokázala změnit v živoucí hrdinku, ani kdyby toho byla herecky mocna. Nelogické a psychologicky neodůvodněné zvraty a bizarní odbočky nakonec Mr. Brookse zatěžují natolik, že si za zády autorů krátíte čas potměšilými úvahami. (Co kdyby Atwoodová byla alter egem těhotné Jane? Vyplatí se opravdu investovat do vlastního hřbitova, pokud nevlastníte ostře nabroušenou lopatu? Jak by vypadal Earl převlečený za Vialovu právničku?)

Výsledek připomíná dílo nějakého slabomyslného dvojníka Briana De Palmy, který je ovšem (na rozdíl od autora Kainovy výchovy) kompletně bez talentu. Pobavení vystřídá mrzutost: tohle hvězdně  obsazené béčko by mohlo být komedií, kdyby k němu scénář napsal Charlie Kaufman, a dobrým thrillerem, kdyby do něj vložil dravčí spár někdo tak konzistentní jako třeba autor Zodiaca David Fincher. Filmy ale na žádných „kdyby“ nestojí.