Divoké vlny

Zatímco třeba papouškové a pelikáni jsou odsouzeni k vedlejším rolím a takoví plameňáci a papuchalkové jsou vyloženě diskriminováni, tučňáci zažívají v kinematografii tučná léta. Po období, kdy pouze statovali v reklamách coby číšníci servírující nějaký alkohol s ledem, je do pozice největších hvězd dostal dramatický a dojemný francouzský dokument Putování tučňáků. Jakmile si diváci tyto aerodynamické černobílé tvorečky zamilovali, Hollywood zbystřil a nechal týmy hodně zhulených kreativců, aby přicházeli s náměty jako „bude to o tučňákovi, který neumí zpívat, ale stepuje“ či „bude to o tučňákovi, který surfuje, protože skoro všichni tučňáci surfují“. A tyto náměty prošly schválením na nejvyšších místech.

Nedávný Happy Feet sice zažil v českých médiích nepříliš dobré přivítání, ale ve světě tomu bylo naopak. Je sice zřejmé, že 3D animované filmy už přestaly být zajímavé pouze svou trojrozměrností a tržby jim postupně klesají k normálním číslům mimo sféru „zázraků“, ale pořád jsou lukrativním zbožím a docela překvapuje míra nápaditosti, kterou animáky s tučňáky přinášejí.

Aktuální Divoké vlny patří k tomu druhu filmů, jimž se říká „charmer“, tj. díla, která mají šarm, umějí ho prodat a přinutí vás během prvních minut si je zamilovat. Cílí vysloveně na poučené diváky a trochu pozapomínají na to, kdo by přesně měl být jejich cílovým publikem. Nejsem si moc jistý, jak na ně budou reagovat malé děti, protože více než polovina vtipů je určena přinejmenším teenagerům a některé vychytávky, týkající se hlavně nostalgie po „starých časech“, míří na dospělé, kteří mají cit pro styl. (Nevyjasněnost „cílové skupiny“ se mimochodem projevuje u Divokých vln na slabších amerických tržbách.) Jsem taky zvědavý, jestli u nás kino propukne v smích, až třeba uvidí hlodavce Reggieho Belafonta s trčícími „vlasy“ a poznají v tom parodii na boxerského promotéra Dona Kinga, kterého v Americe zná každý. Musím navíc přiznat, že jak já, tak redakční kolegové jsme Divoké vlny viděli pouze v originálním znění s tlumočením, čili jsme aspoň trochu zachytili různé vtípky, které se (asi) nedají přeložit, a hlavně jsme slyšeli báječně odstíněné přízvuky amerických dabérů, jež sebelepší české znění nemá šanci dostihnout. S vědomím všeho, co nemusí v české verzi a v českém kulturním prostředí klapnout, dávám 80 %, i když si myslím, že je v mnohém lepší než Za plotem či Auta, resp. abych učinil subjektivitě zadost, tučňáci na prknech mě bavili podstatně více.

Po celém tomto „úvodu do problematiky“ vám nejspíš vrtá hlavou, co je na surfujících tučňácích tak úžasného a hlavně, jak z toho udělat nějaký příběh. No, po pravdě, na surfujících tučňácích je úchvatný samotný pohled na to, jak surfují, a vlastně celý surfing, byť byste ho třeba předtím příliš neznali a nebral vás, tak zde, díky „uměleckému ozvláštnění“, vám najednou může otevřít nové horizonty vnímání. Moře, vody, světa, svobody... A bez patosu; je to mystika s malým mrknutím na konci. Co se týče příběhu, coby čistého materiálu, není nijak převratný, jde o klasický příběh malého outsidera, který si jde za svým snem, ale unikátní je způsob podání. Celý film je totiž pojednán jako dokument (!) o mladém nadějném sportovci z Antarktidy, tučňáku skalním Codym Maverickovi, který dosud brázdil studené moře na osekané ledové kře a nyní se dostane do tropické oblasti na mezinárodní turnaj, memoriál Velkého Z(et). Tato legenda surfování („Velkej Zet byl ztělesněním surfování. Před Velkým Zet snad vůbec nemusel existovat oceán. Vymysleli ho kvůli němu.“) ovlivnila malého Codyho v dětství, když mu při návštěvě Antarktidy darovala svůj přívěsek. A my nyní sledujeme v sérii „archivních záběrů“ a aktuálních rozhovorů s Codyho rodinnými příslušníky, přáteli a vrstevníky, jaká byla historie tučňáčího surfování a jak probíhá turnaj, resp. příprava na něj. Samozřejmě, po nějaké době se způsob prezentace přesune ke konvenčnějšímu vyprávění, kde nepociťujeme přítomnost štábu a noříme se do jímavého příběhu o bývalém šampionovi, který by měl vychovat svého nástupce. O to bizarněji však působí, kdykoli do děje jakýsi imaginární štáb znovu zasahuje, nachází se v životu nebezpečných situacích, provádí různé ankety apod. Hravost filmu je nebetyčná a humor leckdy docela drsný a (až na pár pšouků malých tučňáčků) velmi inteligentní. Zcizující vstupy nás nutí přemýšlet i o tom, jak funguje celý tento fikční svět. A na rozdíl třeba od pixarovských Aut nám vychází, že někde asi žijí i lidé a ti mohou být pro různá zvířata nebezpeční.

Divoké vlny jsou velkým překvapením. Natočili ho víceméně neznámí lidé, kteří se dosud pohybovali v zákulisí velkých projektů, a je vidno, že do svého dílka vložili srdce. Ano, je to komerční výrobek a působí trochu paradoxně, že něco tak dokonale udělaného vzývá nezávislost a sladké nicnedělání, i když je přitom při pohledu na úchvatnou grafickou stránku snímku zřejmé, jaká to musela být piplačka s mnoha přesčasy. Na druhou stranu na uvolněné atmosféře, která z Divokých vln sálá, se podílelo to, že američtí dabéři spolu namlouvali film v jedné místnosti, což je dost neobvyklý postup,  jenž umožnil trochu (jinde neslýchané) improvizace. Co mě obzvlášť nadchlo, bylo to, že jde snad o první 3D animovaný film, který není přehlídkou atrakcí a vtípků, jež se navlékají jako korálky na šňůrku, ale že nám některé dlouhé sekvence jízd po vlnách umožní na chvíli zapomenout, že jde o animaci, a jen tak brouzdat po povrchu obrazu. Velmi krásné, velmi uvolňující, velmi letní, velmi high…