Okamžik zlomu

Málokterý průměrný film má hned ve své titulkové sekvenci zakletou vlastní recenzi a osud. Vidíme tu jakousi ohromně složitou a efektní konstrukci, jejíž účel ale není moc jasný a požitek z jejího fungování máme jen částečný. V naleštěné kovové skulptuře se po tenkých kolejničkách kutálejí lesklé kovové koule jako po tobogánu. Celý mechanismus (či umělecké dílo?) připomíná perpetuum mobile a zjevně je výsledkem sofistikovaných designérských úvah.

Zhruba stejně působí i scénář, vizuální styl a žánrová škatulka filmů, jakým je Okamžik zlomu. Zápletka s plánem „dokonalé vraždy“, jež nemůže být dokázána, psychologická hra kočky s myší, kde chvíli není zřejmé, kdo je kočka a kdo myš, odlidštěně chladné, „modernisticky vražedné“ interiéry luxusních domů a kanceláří, překvapivé zvraty, dvojitá obvinění a tak dále.

Režisér Gregory Hoblit se tímto žánrovým kouskem pokouší navázat na svůj úspěch s thrillerem Prvotní strach (1996), kde v roli nečitelného mladíka obviněného z vraždy  exceloval celovečerně debutující Edward Norton. Jenomže překvapení z Prvotního strachu nejde napodobit z více důvodů. Za prvé, Okamžik zlomu není „herecký film“, přestože zaměstnává výborné herce. Mnohem více než na předstírání určité identity a psychologické hře nervů je založený na hledání a snášení faktografických důkazů. Ostatně, už reklamní slogan praví: „Zabil jsem svou ženu. Dokažte mi to.“ V prvních deseti minutách je nám ukázáno, že postarší úspěšný a notně nafoukaný inženýr Ted Crawford zastřelí svou mladší ženu, která mu zahýbá. Neprozrazuji snad příliš, když řeknu, že Ted (jak si familiárně nechá ode všech říkat) mazaně využil toho, že s jeho manželkou randí policejní vyjednavač, takže mu stačí zabarikádovat se po vraždě v domě a pak v podstatě zákeřně vlákat vyjednavače dovnitř, sehrát s ním divadýlko a u soudu pak tvrdit, že byl k přiznání donucen. Vzhledem k tomu, že nalezená zbraň neodpovídá balistické analýze, nemůže být Crawford uznán vinným. Mladý státní žalobce Willy Beachum navíc podcení celkovou přípravu na případ, protože už se vidí jednou nohou v prestižní soukromé právnické firmě, a Crawford je propuštěn na svobodu, kde se může pěkně ďábelsky rozhodnout odpojit komatózně ležící manželku od přístrojů.

Dostáváme se tak ke columbovskému modelu, kdy nemáme nejmenší pochybnosti o identitě vraha, jde spíš o to najít chybu v tom, co jsme viděli na začátku. Okamžik zlomu rovněž nemůže dohnat či překonat Prvotní strach už jenom tím, že Hopkinse těžko můžeme považovat za herecký objev. Spíše si jen všímáme, jak moc napodobuje své předchozí role, a s úlevou zjišťujeme, že Hannibala Lectera nechal doma ve skříni. „Herecký koncert“ by se tedy měl odehrávat protentokrát na straně vyšetřovatele Willyho Beachuma, kterého ztvárnil nadějný Ryan Gosling (Svatý boj, Vzorec pro vraždu, Hranice života) a u nějž by měl nastat jakýsi grishamovský přerod od kariéristického floutka v uvědomělého bojovníka za morálku. Avšak Okamžik zlomu je příliš žánrový film, tak soustředěný na zápletku a rozuzlení, že vůbec nerozvine nějaký širší záběr k debatě nad profesní etikou a celkovým stavem světa. Pouze drobně naznačí, že honba za rychlým úspěchem není tak uspokojující, jako když „můžete lumpovi osobně zabodnout kůl do srdce“, a že není třeba chodit přitom v kvádru s motýlkem jako James Bond a dostat do postele Rosamund Pikeovou. Zkrátka, Gosling může být ve své roli dočasně podobně nesympatický jako Hopkins, alespoň co se týče míry a ne způsobu, ale nikdy nesvádí vyloženě zápas o spásu své zkažené duše. Čili film, ač to tak trochu avizuje, zůstává více „soudní“ než „psychologický“, i když u soudu se zas tak mnoho scén neodehrává. Právě trumf v podobě výborných herců, jimž by se dalo hodně prostoru, mohl Okamžik zlomu vyšvihnout nad televizní krimi seriály.

Otázka, která bude většině diváků hlodat v hlavě, není, jak může být Crawford tak chladnokrevný parchant (kvůli dětství na farmě, kde prosvěcoval vajíčka a hledal prasklinky ve skořápce, to asi nebude), ale: kde je, sakra, ta pistole, z níž se střílelo? A když vám dojde, že na tomto, byť jakkoli chytrém triku, stál celý film, těžko pocítit něco jiného než zklamání.

Gregory Hoblit stál u zrodu jednoho ze seriálových fenoménů Policie – New York, který vnesl do krimi sérií velkou dávku každodenního civilismu. Tuto stránku ale v Okamžiku zlomu téměř nevyužívá a naopak marně zápolí (byť zcela nezáměrně a shodou dobových okolností) se seriály typu CSI (Kriminálka Miami/Las Vegas/New York), které dovedou nastřádat a vyřešit podobné zápletky do jednoho dílu klidně dvě i tři. Je to jeden z nepříjemných paradoxů současného kriminálního žánru. CSI orientovaná na čistou praxi a mechaniku vědeckého vyšetřování bez příměsi psychologie  a lidských chyb uspokojuje základní diváckou potřebu rychlospotřební spravedlnosti, kterou chcete vidět, když skončí večerní zprávy, kde se nic nevyřeší. Jít ovšem do kina, kde se za dvě hodiny stihne „jen“ jeden případ s jednou fintou, nevypadá jako dobrá investice. Záleží tedy jen na vás, jak máte zafixováno, co jsou správné krimi, thriller a soudnička. Jste víc nakažení televizí, nebo filmem?