Rush Hour 3 - Tentokráte v Paříži

Maskován famózně dementním krycím názvem doráží do našich kin třetí díl série Křižovatek smrti. Tedy doráží... spíš o berlích dokulhává či na vozíčku je tlačen zázračnou silou vůle a mamonu. Láme mi to srdce, neboť mám stále slabost pro Jackieho Chana (a navíc se tu ve vedlejších rolích objevují borci jako Max Von Sydow, Hiroyuki Sanada a Roman Polanski s gumovou rukavicí), ale musím konstatovat, že jde přesně o ten typ filmu, kvůli němuž je před „náročnými diváky“ obtížné obhajovat hollywoodskou komerční kinematografii. Zbytečně drahý, agresivně velkohubý, zcela nenápaditý, smutně hloupý a obecně jakoby ze spaní napsaný, natočený i zahraný.

Producenti si zaplatili skutečně schopného kameramana, střihače atd., a hudbu složil kupodivu stále ještě živý Lalo Schifrin, takže se nedá říct, že by film byl řemeslným nepodarkem, nicméně tupost pod oním pozlátkem je strašlivá. O ději se téměř nedá mluvit, je víceméně náhodným sledem akčních a komediálních scének, přičemž Jackie toho v akci mnoho nepředvede (lenost umí být nakažlivou chorobou) a Tuckerova představa humoru spočívá v pištění na frekvenci, při níž explodují netopýří hlavy.

Přiznávám se, že má averze k Brettu Ratnerovi (Červený drak, X-Men 3) pozvolna přerůstá v nenávist. Není špatný řemeslník, ale konstantně nevyužívá potenciál materiálu, se kterým pracuje. V případě Rush smrti 3 je slovo nevyužívá eufemismem. Nechť si, prosím, svině žongluje s perlami bez vaší přítomnosti.