Bourneovo ultimátum

Zase – nebo pořád ještě – ho chtějí zabít! Muž na útěku, kterému jsme si zvykli říkat Jason Bourne a který se ve skutečnosti jmenuje David Webb, má stále ještě v patách své bývalé zabijácké kolegy a nadřízené ze CIA – vedle sympatizující šéfagentky Pamely Landyové k nim tentokrát patří i další agenti svázaní s tajnou Operací Černá růže, hlavně cynický šéf Noah Vosen a záhadně autoritativní doktor Hirsch. A ve hře je samozřejmě opět agentka Nicky Parsonsová...

V roce 2002 se pod režijním dohledem Douga Limana vynořil ze Středozemního moře coby Agent beze jména, minulosti a paměti, přijal pracovně jméno Jason Bourne a zjistil, že se coby elitní zabiják ve službách CIA vymkl kontrole a stal se bůhvíproč z lovce lovnou zvěří. O dva roky později – v rukou režiséra Paula Greengrasse – se jeho útěk změnil v osobní pomstu a zrodil se Bournův mýtus. Hrdina objevil své skutečné jméno, ale ještě je nepřijal, protože netušil, co všechno obnáší. Od pozvolna odkrývané minulosti – přes Moskvu, Paříž, Londýn, Madrid, Řím, Tanger a pak i New York – vede cesta k budoucnosti: aby si právo na ni i svou vlastní identitu obhájil a mohl se obrazně znovu zrodit, musí Jason/David pronásledovat a být pronásledován, znovu zabíjet a ničit – ale i krvácet, odpouštět a trpět. Stále častěji už neumí zastřelit člověka, který má jméno a lidskou tvář – ale pořád se musí měnit ve vraždící stroj, když je napaden.

Především nedumejte nad zápletkou. Ta slouží hlavně jako záminka k vyprávění o muži, hledajícím své místo ve světě. Z Roberta Ludluma, jenž své příběhy psal v éře studené války, tu zůstal hlavně zoufalý pocit, že v tomto zmateném světě se jen obtížně určuje, kdo je protivníkem a kdo přítelem.

Pokud byl Bournův mýtus v oblasti vypravěčského stylu „jen“ nadstandardní dvojkou, Bourneovo ultimátum představuje mezní experiment v rovině stylu a zároveň podává elegantní důkaz o tom, že žánr akčního thrilleru dokáže unést ty nejvážnější významy. Greengrass souzní s trendem vážné opravdovosti v akčním žánru, ale jeho práce je srovnatelná s tím, co udělal Ridley Scott v Blade Runnerovi. Ostatně i téma, jež se ze zběsilého akčního nářezu organicky a nevyhnutelně rodí, je obdobné: také v Bournovi jde o existenciální problémy kolem chybujícího, zlovolného „otcovského“ stvořitele (kterým je zde doktor Hirsch) a jeho násilně stvořeného, vzbouřeného „syna“. Také Jason chce vědět, jaký čas mu byl vyměřen a jakým způsobem ho má strávit: ničením či tvořením? Scottovské relativizaci sounáležitosti s druhem (člověk/android) však Greengrass oponuje motivem jména jako metafory lidské identity. Z Jasona se stává David díky tomu, že přestane být anonymním nástrojem systému, likvidujícím anonymní oběti. A není vůbec náhoda, že ho k tomu vedou nositelky emocí v násilnickém mužském světě – Pamela a Nicky (jež nenápadně zaujímá místo hrdinovy zavražděné lásky Marie).

Greengrass akční thriller mění v  „umělecký“ film, aniž by narušil podstatu podívané. Podobně jako Scott, také on využívá „doplňkový“ žánr: místo starosvětského filmu noir zvolil sci-fi. Bourne obývá futuristickou hi-tech verzi naší reality: odcizeně chladná barevnost převládá ve viditelně neobyvatelném prostředí, kde není permanentně prchajícímu a bojujícímu hrdinovi dovoleno se zastavit.

V tomto světě komunikačně dysfunkční supercivilizace Jason vyhlíží jako tragicky nefungující a nehrdinský vraždící kyborg. Na tom, že s ním soucítíme, má podíl především pevná herecká přítomnost Matta Damona. Díky němu (ale i jeho znamenitým hereckým kolegům) se divák neztratí ve vyprávění, opřeném o extrémně důsledné použití roztřesené ruční kamery a téměř stroboskopického střihu. Divák tak získává dvě hodinky trvající, luxusně „paranoidní“ zážitek vzbuzující závratě, nechutenství a cestovní nevolnost. K tomu přispívají i různé klaustrofobicky či agorafobicky řešené záběry, honičky labyrinty bez řešení a scény a` la noční můra (úchvatná je zvlášť „snová“ sekvence v Tangeru, v níž „pomalému“ a přece neodvratně se blížícímu zabijákovi Jason divoce uniká skoky po střechách, zatímco Nicky se zoufale dobývá do zamčených domovních dveří).

Nejistota vládne všude: subjektivní dokumentaristická kamera svádí k myšlence, že tento svět zrcadlí rozvrácený stav hrdinovy mysli. Vyprávění však obsahuje i záběry, které nemohou být subjektivní: třetí Bourne sugeruje celkový paranoidní stav našeho světa, jemuž se hrdina naopak pokouší vzdorovat. Greengrass se v zájmu tohoto záměru téměř vzdal svého oblíbeného „pohledu z perspektivy božího oka“. Scéna, v níž Jason stoprocentně kontroluje protivníky dalekohledem z protějšího domu, viditelně naznačuje, že asi konečně získá kontrolu nad svou existencí... 

Bourneovo ultimátum je jedním z nejsofistikovanějších titulů poslední doby, ale také jedním z nejzdařilejších „snímků o světě po 11. září“. Nepůsobí ovšem prostě „antibushovsky“. Přesvědčuje hlavně jako příběh o tom, že máme ve zvyku nakládat se svěřenou mocí sobecky a zároveň ve vztahu k druhým neosobně. V přímém pokračování Letu číslo 93 tak Greengrass vidí východisko v tom, že se všichni alespoň pokusíme získat zpět svá „skutečná jména“ – vlastní lidsky prostou identitu.     

Po Bourneově ultimátu vám možná jiné akční filmy přijdou pomalé a hloupé. Greengrass vybízí k následování svého hrdiny, nenaznačuje možnost pokračování. Představa, že by teď kina ovládly obdobně stylově „neurotické“ filmy, je dost obludná. Ten jeden je však skvělý.