Denní hlídka

Operativec moskevské Noční hlídky Anton Goroděckij nemá na růžích ustláno: traumatizuje ho jeho dvanáctiletý syn Jegor, o jehož existenci se dozvěděl teprve nedávno a na jehož příklonu k temné straně má svůj podíl viny. Protože v chlapci procitají silné kouzelnické schopnosti, jeho mentorem se navíc stal sám šéf Denní hlídky Zavulon. Anton teď už nemůže tvrdit, že všichni Temní jsou jeho nepřáteli… Navíc má na krku stážistku Světlanu Nazarovovou, do které se zamiloval, ale drží si ji od těla. V sympaticky nejisté plavovlásce se totiž tají podobná moc jako v Jegorovi a stejně jako on se má zanedlouho stát jednou z Velkých Jiných. Situace hrozí narušit křehkou rovnováhu sil, po staletí zajišťovanou smlouvou mezi Světlými a Temnými, jejíž dodržování úzkostlivě střeží obě Hlídky.    

Zákeřný Zavulon samozřejmě spřádá nejrůznější intriky, aby zobáčky vah vychýlil ve svůj prospěch, v čemž se mu šéf Noční hlídky Geser pokouší zabránit. Nyní  Temní začínají mít navrch: v Moskvě řádí Světlý sériový vrah a všechny stopy vedou k Antonovi, který – ač pouhý mág třetí kategorie – má ta nejtěsnější citová pouta se dvěma Jinými, jejichž neodvratný střet nepovede k ničemu menšímu než ke zničení nicnetušícího lidstva. Ve hře je i  magický artefakt Křída osudu umožňující prý přepsat osud kohokoli na světě a uložený v hrobce dobyvatele Tamerlána. Lítá studená válka mezi Denní a Noční hlídkou se tak z industriálních reálií současné Moskvy přesouvá do „jiného“ prostoru a` la asijský středověk, což příběh z pera Sergeje Lukjaněnka z originálního urbanistického mýtu mění ve standardní fantasy hollywoodského ražení.   

Dekorace jsou ve filmu Timura Bekmambetova důležitější než cokoli jiného: o nicnetušící lidstvo, které slouží Světlým i Temným především jako energetická základna, v tomto filmu moc nejde. Prakticky žádní lidé se tady nevyskytují – zahlédnete je jen na ulicích jako hemžící se pozadí ničivých půtek obou Hlídek. Našinec dost dobře nechápe, proč se vlastně Antonův soused, mladý upír Kosťa, tolik touží stát něčím tak nicotným a směšným, jako je člověk. (A pokud jde o finále filmu ve stylu Gaimanovy a Pratchettovy knížky Dobrá znamení, vyznívá i osud samotného Antona jako trapná prohra.)

Tohle zvláštní pohrdání všemi, kdo neumějí nadlidsky sršet kouzly a vrhat démonické pohledy, automobily i sténající protivníky povětřím, nenajdete v žádné jiné současné úspěšné filmové fantasy či sci-fi sérii. Hrdinové Pána prstenů, Harryho Pottera, Spider-Mana (a s ním i řady dalších comicsových reků) či Matrixu (abych jmenovala všechny, z nichž Bekmambetov především tyje) svou existenci neustále – a většinou dost mučivě – poměřují se světem „normálních“ lidí, do něhož se občas docela rádi vracejí.

Bekmambetovovo pojetí lidí coby bezvýznamného pozadí pro superhrdinskou akci je příznačné spíš pro akční snímky typu Transformers, kdy hory mrtvol coby vedlejší produkt velkolepých soubojů superhrdinů nevidíte na plátně jen proto, aby byl film přístupný pro mladší diváky. Denní hlídka – ještě výrazněji než její Noční předchůdkyně před třemi lety – je tak především akčním nářezem, který má dostat do kina co nejvíc platících diváků, a teprve potom adaptací populární románové tetralogie Sergeje Lukjaněnka. Ten (v Denní hlídce spolu s Vladimirem Vasiljevem) vytvořil celistvý, osobitě zajímavý fantasy svět, z nějž Bekmambetov těží jen jako z „potravinové základny“ se (své)volností, nad níž většině čtenářů nutně musejí vstávat vlasy hrůzou. Není jistě náhoda, že Bekmambetov se „hollywoodské“ tržní logice a vypravěčskému pragmatismu učil u Rogera Cormana.

Pro všechny diváky, které obtěžuje povinnost přečíst si předlohu, mám proto dobrou zprávu: komplikované, vtipné, hořce melancholické Lukjaněnkovy knížky vůbec znát nemusíte. Znalost předlohy vám totiž jenom zkomplikuje život. Nemá cenu lkát nad tím, k jak drtivým posunům oproti knížce došlo. Všechny případné myšlenky a otázky jsou totiž na obtíž při sledování násilnicky hlučné, chaotické podívané plné  triků. Nemusíte mít provinilý pocit nedostatečnosti, že autorům nestačíte: musíte se naopak nechat pohltit rytmem jako ten poslední zhulenec na technoparty.

Máte smůlu, pokud jste náhodou chtěli něco víc – třeba přehledný příběh s jasnou mytologií a zajímavými postavami a odbočkami. Co se týče hrdinů, k jejich charakteristice stačí, že Anton v sympatickém podání Konstantina Chabenského je superhrdina atraktivně zbědovaný dávným traumatem a že Světlana (Marija Porošinová) je atraktivní plavovláska, že Jegor nevypadá v podání talentovaného Dmitrije Martynova úplně jako Anakin Skywalker a že zloduch Zavulon (Viktor Veržbickij) je vtipně démonický a jeho protivník Geser vtipně dobrácký (asi jako stranický tajemník ze sovětského filmu). A že jejich milenky – Alisa a Olga – jsou náležitě sexy.   

Typické lukjaněnkovské scény, do nichž proniká obyčejná člověčí ušmudlanost, zoufalství či touha, v Denní hlídce nenajdete. Osudy Antona, Jegora či Alisy (mimochodem tragické hrdinky knižní předlohy) se přitom točí výhradně kolem lásky, nějaký záchvěv porozumění a citu ve vás však vyvolají asi jen stěží. Výjimkou jsou chvíle, kdy si Anton, pronásledovaný Denní hlídkou, na čas musí vyměnit tělo s Olgou, a může se tak svérázně dvořit milované Světlaně. Byť tu najdete hlavně „vorlíčkovskou“ komediálnost zkombinovanou s erotickou pikanterií, přibližují se zásadní tezi předlohy o stírání hranic. Nakonec vám stejně uvízne v paměti víc ta scéna, v níž netrpělivá Alisa poruší všechna známá fyzikální pravidla a prosviští autem po průčelí prosklené budovy přímo do Zavulonovy pracovny… Jenže tu jste nejspíš viděli už v traileru.      

Pryč je skoro všechno kouzlo Noční hlídky, kde fantasy v hollywoodském pojetí osvěžily ruské „reálie“ (ať už šlo o zajímavé a neokoukané herce, „exotickou“ ruštinu či atraktivně omšelé moskevské exteriéry).  

Bekmambetov totiž nechtěl natočit „obyčejný“ film, ale dílo v ruských (i evropských) podmínkách neobyčejné – dílo, v němž se budete orientovat především díky tomu, že znáte americké blockbustery. (Šel dokonce do takových detailů, že v jedné scéně použil – patrně nelegálně? – hollywoodský kultovní zvukový efekt známý jako „Wilhelmův vřískot“). Co na tom, že na rozdíl od Noční hlídky jsou tu i hollywoodsky standardní triky? Protože film vypadá draze a nestál zdaleka tolik jako obdobně vyhlížející hollywoodská fantasy, můžete se těšit (nebo netěšit) na to, že další díl už Bekmambetov natáčí v angličtině a částečně za americké peníze. Nejspíš můžete bezpečně doufat jen v to, že uplacírování sponzorských produktů bude méně nejapné než v českých filmech. A v to, že Bekmambetov nebude muset – jako u obou předchozích Hlídek – natáčet paralelně „exportní“ verzi, přizpůsobenou anglofonnímu kulturnímu okruhu (v Denní hlídce, již v našich kinech neuvidíte, Anton např. výrazně méně pije)…  

Pro protagonisty hollywoodských superhrdinských filmů bývá výjimečnost komplikací, závazkem a břemenem – což Lukjaněnkovy knížky sdílejí s až čechovovskou zodpovědností. To vše chce být zcela cizí hrdinům Bekmambetovova filmu. Ti se opájejí svou mocí a volností – nejspíš právě proto, že se jejich autor ještě nenabažil svobody po pádu cenzurované sovětské kinematografie. Denní hlídku můžete oceňovat jako poctivě pragmatickou snahu vyrovnat se Hollywoodu – nebo ji z úplně stejného důvodu zatracovat.

Také si můžete mumlat: co bychom dali za českého Bekmambetova!

Křída osudu, s jejíž pomocí můžete přepsat i svůj filmařský osud, je každopádně dost ošemetný magický artefakt.