Medvídek

Večírky, pařby, flámy i mejdany už je přestaly bavit! Sedm samotářů se zpárovalo (Ema nemá mísu, ale smůlu), zakotvilo v manželských přístavech a jalo se vyrábět děti. První na svět přišla Anežka, vlastně Natálka, ale o tom věděl málokdo, i když, jak se nakonec ukázalo, prakticky všichni, tedy kromě té, kterou by to zajímalo nejvíc, pak Ludvíček, po něm Johan a pak... Jak to bylo pak? Těžko říct, protože někde mezitím se to všechno nějak zadrhlo. Slunce nekleslo do červánkových podušek s pohádkovým „a pokud nezemřeli, žijí dosud“, ale spíš naopak, hladina se zvedla, nebe zčernalo a palubu začaly bičovat první kapky, hromy a blesky. Bylo jen otázkou času, kdy se poprvé ozve: „Muž přes palubu!“

Jirka (Jiří Macháček) otevírá s patřičným rozechvěním a trémou v hlase galerii v těsném sousedství břevnovského kláštera, zatímco jeho manželka Vanda (Tatiana Vilhelmová) před svou cukrárnou na rohu ulice marně vyhlíží aspoň nějakého zákazníka. I Vandina sestra Ema (Klára Issová), co nepochopí, že v kině může jít na dámský záchod klidně sama, že nemusí chodit s klukama na klučičí, velmi dobře cítí, že jediná padesátikoruna v kase nevěstí nic dobrého.

Roman (Roman Luknár) je úsměv sám. Jako gynekolog má hezké pacientky, hezkou sestřičku a hezkou manželku, jenže Anna (Anna Geislerová) nemůže mít děti, resp. všechny dosavadní pokusy, ve kterých se dbalo i na správnou teplotu pochvy, zklamaly, což u ní vyvolává jen lehkým smutkem zastřené pohledy na vřískající caparty na dětských hřištích.

Z kluků to nejdál dotáhl Ivan (Ivan Trojan). Premiant gymnázia, pro kterého nikdy neexistovalo slovo „neexistuje“, chodí jako velvyslanec České republiky v Itálii na audience ke Svatému otci, večeře s Madeleine Albrightovou a koncerty vážné hudby s Cyrilem Svobodou. Se svou ženou Johan-kou (Nataša Burgerová) jsou samý úsměv a pozornost a večka a chlebíček a džemíček a broučínek a lásenka, až by jim jeden tu dokonalost, kariéru a lásku záviděl.

A pak jsou tu také Romanovi rodiče, energická matka pluku (Věra Křesadlová) a sršatě rezignovaný otec (Jiří Menzel), kteří v adventním čase klidu a míru louskají ořechy a tahají na světlo staré hříchy, které jim (bezpochyby) dokonale zkazí nejen Vánoce, ale dost možná i silvestra.

Kde jsou ty doby, kdy Husákovy děti dospěly do Kristových let? To ještě měly naději, že jejich život dostane ten správný směr a drajv a smysl a obsah a vůbec – nekonečnou radost. Jenže – nezničitelná energie pařmenů kamsi vyprchala, bezstarostnost mládí nabourala starost o to, jak uživit rodinu, a představy o dokonale šťastném manželství se ukázaly stejně naivní jako strach z čerta nebo víra v daňovou spravedlnost. Z životních partnerů/partnerek se mohou stát životní nepřátelé a z dávných kamarádů/kamarádek cizí lidé. Je snadné zůstat ve světě plném lidí sám, je snadné ublížit někomu, koho máme rádi, a je těžké toužit a žít a přitom nikoho nezraňovat.

Po čtyřech retrokomediích (Šakalí léta, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo), v nichž se scenárista Petr Jarchovský a režisér Jan Hřebejk prošli takřka celou druhou polovinou 20. století, a dvou filmech ze současnosti (Horem Pádem, Kráska v nesnázích),

v nichž testovali žánrovou i tematickou únosnost problémů, které se jich osobně dotýkají a na něž chtějí upozornit, i diváckou ochotu jim naslouchat, se úspěšný autorský tandem tentokrát obrátil sám k sobě, tedy k problémům svým a svých vrstevníků. Osobnímu ladění filmu odpovídá nejen nápadná shodnost jmen filmových hrdinů a jejich hereckých představitelů, ale i herecká účast jejich nejbližších – Macháčkova dcera, Hřebejkův syn, scenárista Jarchovský... Nejde však o žádnou osobní zpověď, jak by se snad na první pohled mohlo zdát, spíš o intimní přemítání o mužích a ženách na prahu středního věku, o jakousi první životní inventuru. Ve hře o pěti aktech a jedné mezihře, v níž mají své místo předmluva a doslov, portrétují anatomii jednotlivých vztahů (a krizí), v nichž je těžké nahmatat jakékoliv všeplatné zobecnění. 1. kolo: kdo je kdo,

2. kolo: kdo má jaký problém, narozeninová mezihra, 3. kolo: krize se prohlubují, 4. kolo: rozchody, 5. kolo: co hezkého zůstalo mezi námi kluky a mezi námi děvčaty. Tandem, který byl až dosud znám jistými problémy s pevností svých rodinných, mezigeneračních, sociálních i společenských mozaik tentokrát překvapuje precizností, s jakou soustruží jednotlivá patra svého závitu (nebo dortu?). Ačkoliv film prezentovali jako postavený na dialogu, nejde o žádnou konverzační komedii (kdo čeká řachandu, bude vůbec zklamán). Jde o komplexní (a kompaktní!), sytý film, s výraznými hereckými výkony, nenápadně poetickou kamerou Jana Malíře, chytlavě jednoduchými klavírními motivy Petra Ostrouchova a výraznou ambicí na generační výpověď.

Ve srovnání s předchozí Kráskou, která do značné míry stavěla na schématech červené knihovny, ale i s ostatními filmy, se scenáristovi Petru Jarchovskému tentokrát podařilo stvořit hrdiny, které nikdo nemůže podezírat z toho, že by snad byli prototypem určitého společenského zařazení či profese. Žádná z šestice hlavních postav není modelová, každý z hrdinů je živý, doslova nevyzpytatelný, a přesto věrohodný, proto sledování jednotlivých krizí připomíná detektivku – u žádného páru si nemůžete být jistí, zda se rozpadne či ne. Autenticitu skutečného života, který je nám dovoleno sledovat, pomáhají velmi dobře udržovat i formanovsko-passerovské scény typu debaty mezi Annou a Vandou o poporodních špecích a třaslavém sádlíčku na rukou (škoda, že bez razantní pointy, která by se mohla stát kultovní).

Hvězdné herecké obsazení (dohromady 9 Českých lvů a  dalších 10 nominací na ně!) vůbec stojí za zmínku. Nikdo tu nevyčuhuje, ani neselhává, nikdo na sebe nestrhává zbytečnou pozornost (jen u komediálně-vážných výkyvů Jiřího Macháčka jsem si občas nebyl jistý). Přesto bych jedno jméno přece jen zmínil – Anna Geislerová. Ve filmu má dost možná nejméně prostoru ze všech, a  přesto toho dokáže nejvíc ze všech uhrát (a díky tomu i my s ní prožít). Bolest, kterou cítí, i tvrdost, kterou vrací, je fyzická a patří k tomu vůbec nejsilnějšímu, co Medvídek nabízí.

Přesto všechno nejnovějšímu Hřebejkově filmu něco z pelíškovské údernosti a razance, resp. emoční síly Krásky chybí. O první přichází díky přemíře otitulkovaných přechodů mezi Římem a pražským Břevnovem, jako by našinec nepoznal rozdíl mezi českou a italskou ulicí, prudce rostoucímu počtu dětí, jež vyprávěním procházejí a u nichž je občas obtížné poznat, ke komu vlastně patří, a v neposlední řadě i rostoucími rozpaky tvůrců, k jakému konci film vlastně dovést (nakonec zvítězila varianta a` la Felliniho Cabiriiny noci – přiznat si vlastní prohru je tím největším vítězstvím a nejlepším začátkem). O druhé, emoční sílu a osobní naléhavost, se film připravuje tím, že nemá žádného hlavního hrdinu, nikoho z ústřední šestice nepoznáme natolik dobře (s výjimkou Anny, která však stojí spíš v pozadí), abychom mu mohli fandit, soucítit s ním či se nad ním dokonce dojmout. Spíš úsměvně než věrohodně působí i hejrupácky založené a fungující (!) družstvo Ženy dortem sobě, které má asi co dělat s fenoménem medovníku v našich restauracích.

Medvídek nepředstavuje přelom v dějinách světové ani české kinematografie – tématem nevěr a vztahových kotrmelců může  připomenout tři roky starou, hodně načernalou Duši jako kaviár Milana Cieslara, formou, zdánlivou lehkostí zpracování a vysokou profesionalitou v každém detailu zase nejeden film Woodyho Allena. Ze všeho nejvíc je ale asi lehce voyeuristickým listováním albem našich známých, intenzivním přemítáním nad křehkostí mezilidských vztahů, nenápadným kázáním o nutnosti pokory a úsměvně-hořkým svědectvím o nedokonalosti každého lidského tvora.