Můj vůdce: Skutečně skutečná skutečnost o Adolfu Hitlerovi

Postavy groteskních stvůr filmaře vždycky přitahovaly. Platí to i o muži s patkou a knírkem, který, když se nemohl stát malířem, stal se aspoň zavilým nacionálním socialistou. Téměř před sedmdesáti roky si to s ním rozdal Charles Chaplin v Diktátorovi a před dvěma lety jsme v Pádu Třetí říše mohli sledovat jeho posledních deset paranoických dubnových dnů roku 1945.

Můj vůdce je pseudosvědectví o tom, jak to kdysi skutečně bylo, a odehrává se v posledních dnech roku 1944, kdy se vůdce (v nevynalézavém figurkářském pojetí Helgeho Schneidera) připravoval na svůj poslední novoroční projev. Před národem a filmovými kamerami a v režii demagogického konstruktéra inscenované reality Josepha Goebbelse měl pronést řeč, po které se bude radostněji hajlovat, zabíjet a umírat. Jenomže Vůdce není ve formě, plouží se mezi svými generály se staženým ocasem, za který by se nemusel stydět ani jeho věrný vlčák, je unaveně schlíplý a navíc začíná být trochu dementní – prostě to už není (řečeno současnou politickou hantýrkou) chlap s gulami, který dokáže chytit národ pod krkem. V tomto stavu je tak pro propagandistického šíbra Goebbelse nepoužitelný. A tak mu obstará kondičního trenéra, jenž  ho má dostat znovu do fazony a revitalizovat jeho fanatickou šťávu z roku 1939. Stane se jím vězeň č. 4493 ze Sachsenhausenu, bývalý židovský herec Adolf Grünbaum (Ulrich Mühe), muž, který přinutí Hitlera štěkat.

Unikátním rysem Mého vůdce je fakt, že je to vůbec poprvé, kdy německá celovečerní kinematografie traktuje Adolfa Hitlera jako figuru komickou. Největší slabinou je pak to, že tahle komičnost není formálně ani obsahově dvakrát úsměvná, jen opravdu málo zábavná a navzdory snaze o silný závěr nenabízí ani potřebné napětí mezi komediální nadsázkou a tragickou dobovou realitou. Autorský film Švýcara židovského původu Daniho Levyho tak, kromě původního nápadu a několika záblesků silnějších momentů, působí spíše jako nevyužitá příležitost, sázející především na kontroverzní úhel pohledu, který vybudí (a to oběma směry) alespoň část vnitřně zainteresovaného publika. A to je také téměř jediné, co jakžtakž funguje, nepočítáme-li tradičně nepřehlédnutelný výkon nedávno zesnulého Ulricha Müheho (Životy těch druhých).

Nic moc na to, co se tu evidentně nabízelo na zajímavě tenké hraně mezi absurdní komedií a dramatem.