Skandál

Po poněkud unavených filmech ze současnosti, Ostrovních zprávách a Žít po svém, chytá Lasse Hallstrőm znovu dech a jeho dílko má spád. Velmi bezprostředně nás hodí do raných 70. let, aniž by nějak složitě evokovalo atmosféru, stačí pár kotlet a úzce šitých obleků. Vyprávění totiž nemá být retro, ale má se vyjadřovat k současnosti. Podobně jako Dobrou noc a hodně štěstí mluví o éře mccarthismu a snaží se upozornit na oklešťování svobody projevu v dnešní Americe, má Skandál znovu a z jiného úhlu připomenout Nixonovu aféru Watergate a zeptat se, jestli dnes nevládne někdo podobný. Naštěstí z toho nevyjde žádná agitka, Hallstrőm zabírá mnohem více témat, především všeobecnou přetvářku a mužské lhaní speciálně.

Hlavní hrdina, skutečně žijící spisovatel Clifford Irving, tehdy neměl šťastné období. Knihy se málo prodávaly, vršily se mu dluhy, v manželství to neklapalo. I rozhodne se napsat bestseller stůj co stůj a udat ho prestižnímu nakladatelství McGraw-Hill. V záblesku inspirace přijde na to, že jeden z největších boháčů, vynálezce, letec a filmový producent Howard Hughes, je natolik zahalen tajemstvím a již tak dlouho nekomunikuje s médii, že si o něm lze vymyslet cokoli. Pokud se to tedy obalí vhodnou omáčkou, k čemuž Clifford potřebuje kromě lhaní i ukrást nějaké tajné materiály a zatáhnout do blamáže i „spoluherce“: svou manželku a kamaráda „rešeršéra“ Dicka Suskinda. Výsledný Rukopis královédvorský sklidí vynikající reakce od dřívějších znalců Hughesova života i literárních agentů, kteří knihu považují za mistrovské dílo. Vzápětí se však uvolní několik háčků…

Nemá cenu zapírat, Skandál je jasná moralita, u níž prostě nelze očekávat, že to těm sympatickým rošťákům vyjde. Taky to není světoborný film. Vypadá lacině, nejvýraznější stylový prvek je u něj měkké světlo a používá nejprofláklejší dobovou hudbu (Rolling Stones, Creedence Clear Water Revival), zkrátka, doporučil bych ho svému otci k nedělnímu televiznímu odpoledni. Ale přece jenom a přese všechno bych vás na Skandál poslal do kina. Z jednoho důvodu. Richard Gere v něm hraje nad očekávání skvěle a pochopíte to nejlépe v originále. Scény, kdy  Clifford poslouchá z pásků autentické nahrávky s Hughesem a pak se do jeho role vžije, když si ulízne vlasy, namaluje knírek a do mikrofonu diktuje knihu, napovídají, že Gere by byl lepší Hughes než onehdy Leonardo DiCaprio v Letci. Hallstrőm má v rukávu chytré záběry, při nichž kamera objíždí Clifforda, a když mu nevidí do obličeje, Clifford říká pravdu, jen co však otočka skončí, už zase se světobornou drzostí začne lhát. Velice trpce kousek před finále vyznívá sekvence, kde hlavní antihrdina, jemuž se shodou okolností podařilo získat informaci vedoucí k odvolání prezidenta, přísahá své ženě, že ji nikdy nepodváděl, a k tomu si přivolává na pomoc obrazy z nedávné minulosti, kdy prchal, aby nebyl odhalen jako podvodník. Lež a pravda se mohou proplétat, ale utéct před sebou nelze.