Koření života

Jídlo, zdá se, vládne v září českým kinům, a je to dobře. Nebýt jídla, byla by spíše romantická než komedie Koření života jen dalším tuctovým kusem v žánrovém šuplíku. Ale šafránová omáčka a lanýže jsou v tomto případě stejným afrodiziakem pro diváka jako pro hrdiny, a my tudíž můžeme jejich namlouvání sledovat s podstatně větším požitkem, než kdyby Kate a Nick byli kupříkladu chirurgové nebo svářeči.

Jinak jsou ale karty rozdány povýtce standardně. Kate Armstrongová (Catherine Zeta-Jonesová) je pohledná třicátnice, jejíž život začíná i končí v kuchyni malé, leč luxusní newyorské restaurace 22 Bleecker, jíž vládne s bezúsměvnou dokonalostí a kuchařskou genialitou. Vyjma prodavačů na rybím trhu jsou jejím jediným kontaktem s normálním životem pravidelná sezení u psychiatra, s nímž ovšem dosti typicky namísto své citové neprodyšnosti nejčastěji diskutuje o nových kulinářských objevech.

Nick Palmer (Aaron Eckhart) oproti tomu vaří (skoro) stejně dobře, ovšem svět kolem sebe zahrnuje vřelostí a tóny italské opery a dští na všechny strany pohodu a klid. Ti dva evidentně byli stvořeni jeden pro druhého, jen jim bude trvat průměrnou metráž celovečerního filmu, než na to přijdou. 

Lví podíl na happy endu bude mít přitom třetí podstatná postava filmu, malá Zoe (Abigail Breslinová), Kateina neteř, která se ocitla v elegantně úpravném bytě své tety poté, co její matka zemřela při automobilové nehodě.

Hodíte-li tři takové postavy do mixéru scenáristické fantazie, lze očekávat, že za 1) Kate se bude dlouho marně snažit najít si k Zoe cestu, ovšem že 2) tím, komu se to povede, bude nakonec Nick, prostě proto, že je to vnímavá a bezprostřední lidská bytost, a že za 3) právě Zoe pochopí, že když už by se pro hodnou, snaživou, ale podivnou tetu někdo hodil, bude to tenhle bláznivý milovník italské kuchyně.

Zní to jako ten nejprůměrnější prefabrikát romantické komedie a v zásadě ani ničím jiným není. Věci se tu dějí zcela očekávaně, překvapí vás máloco a závěr je předem dán. O kolize, ten nezbytný hnací motor podobných snímků, se tu v případě Kate a Nicka postará fakt, že různost jejich povah na sebe narazí v prostředí pro Kate nejdůležitějším – v kuchyni, neboť majitelka restaurace, přinucena doplnit stav personálu, přijme Nicka právě v době, kdy Kate řeší rodinnou krizi a jaksi jí o tom zapomene říct. Takže šéfkuchařka při náhodné návštěvě svého království zjistí, že se její kulinární laboratoř obratem změnila v zákulisí La Scaly, a co víc, pojme pochopitelné podezření, že její nový podřízený sice vypráví něco o tom, že se od ní chce učit, ale ve skutečnosti mu jde o to, aby jí její těžce zasloužený post (s)prostě ukradl. Dále už události mohou jít svou cestou... aby se v pravý čas protnuly s další krizovou situací, a to ve vztahu Kate a Zoe, jehož úskalí je dáno prostě tím, že Zoe je dítě, jemuž zemřela matka, a Kate žena, která nemá nejmenší ponětí, co s tím.

Faktory, které Koření života přesto všechno činí kandidátem na přijatelně a vcelku příjemně strávený čas, jsou v zásadě čtyři. Jednak autorka, debutující Carol Fuchsová, která velmi věrně přepsala scénář úspěšného německého snímku Bella Martha (r. Sandra Nettelbecková, 2001), netlačí na pilu dojetí a sentimentu s takovou silou, jakou jí téma nabízelo. Dále pak si Scott Hicks (Záře) vybral velmi slušné herecké obsazení, a i když si dokážu představit dvojice, mezi nimiž by napětí a posléze vzrušení jiskřilo více než mezi Catherine Zeta-Jonesovou a Aaronem Eckhartem, oběma lze jejich postavy vcelku uvěřit. Skvělá je oproti tomu malá Abigail Breslinová (Malá miss Sunshine) a klasicky výborní jsou Patricia Clarksonová a Bob Balaban v rolích majitelky restaurace a psychiatra. A pak je tu jídlo. Podobně jako postavy samé, i film skutečně ožívá jen v prostředí kuchyně, jejímuž světu a vnitřní dynamice je naštěstí věnováno dost prostoru, a příprava jídel se mění v oslavu lásky a dokonalosti. Přičteme-li k tomu marnotratné použití (především) Pucciniho hudby, můžeme se místy přistihnout, že bychom se bez milostné zápletky a děje vůbec klidně obešli.

A odpustili filmu i hladkou vypulírovanost, jenž je na rozdíl od kuchyně málo pravděpodobná a ještě méně žádoucí.