Ratatouille

Nebudeme chodit kolem horké kaše. Rémy je krysa. Ne, nevyjadřuji se k jeho charakteru. On je prostě a jednoduše malý, chlupatý hlodavec. Takový, jaké lidi obvykle mívají k smrti neradi. Jednou zásadní vlastností se ale od svých souputníků liší: miluje jídlo. Zatímco smečka, vedená Rémyho otcem, rejdí po smetištích pařížského předměstí a drancuje odpadky, on sní o kombinacích lahodných chutí, sbírá čerstvé houbičky, vtírá se do lidských příbytků a učí se číst z kuchařky legendárního šéfkuchaře Augusta Gusteaua, jehož mottem je „každý může vařit“.

Jelikož má jaksepatří nadprůměrně vyvinutou chuť i čich, zaměstnal jej taťka coby ochutnávače jídla (odpadků, samozřejmě), v němž bez problémů odhalí jed na krysy. Bůh ví, jak dlouho by Rémy tuhle víceméně nešťastnou existenci vedl, kdyby... 1) ... se při jedné z loupeživých výprav do lidského domku (potřeboval špetku šafránu) nebyl ke svému nesmírnému zděšení býval z televize dozvěděl, že jeho idol je mrtvý, anžto mu zlomil srdce kritik-kat Anton Ego, jehož recenze připravila restauraci Gusteau’s o jednu hvězdičku. 2) ... v téže chvíli nebyl býval probudil paní domu, která se vzápětí jala provádět deratizaci brokovnicí. Rémymu i celé rodině nezbývalo než vzít packy na ramena a spasit se útěkem. Než se nadáli, plavali ve stoce, přičemž Rémyho měl proud osudu a splašků zavést do ráje...

Restaurace Gusteau’s je po smrti svého zakladatele jen stále matnějícím stínem své bývalé majestátnosti. Kuchyni vládne rtuťovitý skrčkoid Šprclík, pod jehož vedením kuchaři rutinně chrlí osvědčené klasiky, v nichž je dozajista přesné množství koření, ale zato nula srdce, o invenci nemluvě. Ba co víc, Šprclík začal slavné jméno svého předchůdce zneužívat i k propagaci mražených šlicht! Najde se někdo, kdo by Gusteau’s spasil? Co třeba nový poskok jménem Linguini? Bohužel. Tenhle mladík je evidentně dobrák (od kosti, tipoval bych), ale vařit při vší vůli neumí. Nedotáhl by to daleko nebýt toho, že se coby kamenem dohodil odtud právě vynořil ze stoky jeden chlupatý labužník.

Rémy vykulenýma očkama hltá nejen krásku Paříž, ale především neon s podobiznou Gusteaua (který se vzápětí začne zjevovat v jeho představách). Exkurzi do téhle kuchyně jednoduše nemůže odolat a přichází právě včas, aby byl svědkem Linguiniho potenciálního veleprůšvihu. Tomu nešikovi totiž připadá jako dobrý nápad začít vlastními silami vylepšovat polévku. Rémymu z toho pohledu vstanou vlasy na hlavě, na břiše i na zádech, načež se po Gusteauově pobídnutí (které je vlastně, kdybychom o tom přemýšleli, první vlaštovičkou pučící schizofrenie, ale touhle cestou nepůjdeme, že ne?) vydá do jámy lidské a upraví polévku podle svého. O něco chaosu později je krmě k překvapení všech velikým úspěchem, přičemž Linguini dostane od podezřívavého Šprclíka za úkol uvařit ji příště znovu... ale teď má rozkaz zamordovat jednoho lapeného hlodavce. Samozřejmě na to nemá srdce a poté, co zjistí, že mu ten krysák rozumí (nemluví, ale přikyvuje), uzavřou dohodu z nejpodivnějších. Rémy umí vařit a Linguini „umí vypadat jako člověk“. Je nasnadě, o co se ti dva hodlají pokusit...

Vypravěč bez přidaného glutamátu

Současné animované filmy (mainstream, nikoli francouzské umění nebo japonské porno) by se dle mého názoru daly škatulkovat do tří prostých kvalitativních skupin: 1) Ty, které nejsou od Pixaru. I mezi nimi se občas najde velmi fajn kousek (první Shrek, Divoké vlny...), ale musíte usilovněji prstíčkem hrabat. 2) Ty, které jsou od Pixaru. I jejich slabší kousky (Příšerky s.r.o., Auta) jsou zcela vynikající, ale ani ty lepší nemají na: 3) Ty, které jsou od Pixaru a od Brada Birda. Tenhle chlapík, který se před celovečerními filmy léta věnoval mj. Simpsonovým, před nějakými osmi lety poprvé uchvátil ještě dvourozměrným Železným obrem – přinejmenším tedy tu mrzkou špetku diváctva, která jej kvůli zpackané distribuci viděla v kinech; klasikou se stal až na DVD –, pak vzal svět útokem s rodinkou Úžasňákových, z čehož bylo mnoho set milionů peněz a jeden Oscar... a pak v nás zhruba před rokem vzbudil zlehýnka smíšené pocity, když bylo oznámeno, že po prapůvodem Čechovi Janu Pinkavovi přebírá režii Ratatouille. Je to asi trochu ožehavá záležitost, a když jsem s Pinkavou vloni ve Zlíně mluvil, odmítl byť jen naznačit, jak se věci vlastně měly. Z Pixaru se od té doby na přímé otázky ozývala opatrná vysvětlení ve smyslu: „Je nám to moc líto, ale on bohužel neměl jasnou vizi.“ Nám to sice také může být líto, ale na druhou stranu... máme nový film od Brada Birda! A ten evidentně jasnou vizi měl.

Je báječné narazit v moři animovaných prefabrikátů na tvůrce, který se nebojí dělat věci tak trochu jinak a nehledá pro diváky nejnižší společné vypravěčské jmenovatele. Takže například řadové krysy jsou sice zobrazovány jako mezi sebou mluvící, v rámci možností sympatičtí natvrdlíci, ale zůstávají dostatečně krysoidní (pro nejednoho fobiemi vybaveného diváka to jistě bude na hraně) a nesklouznou do cukrkandlové roztomilosti, jak by se tomu ještě nedávno určitě stalo u Disneyho. Stejně tak Linguini, Rémy i jeho půvabná, leč jako břitva ostrá kolegyně Colette jsou navzdory lehce do groteskna stylizované animaci  (a faktu, že jeden z nich je krysa) velmi lidské, pochybující a chybující postavy. A především: jejich místa v ději jsou vesměs trochu jiná, než byste očekávali.

Sice se nedá říct, že by byl příběh přímo nabitý šokujícími zvraty nebo něco takového, ale přesto raději uvedu jen jeden příklad: Asi vás nepřekvapí, že Linguiniho a Colette zasáhne špíz Amorův, jenže ono se tak nestane v závěru velikého finále, nýbrž už kousek za polovinou, a následující dění je tím samozřejmě ovlivněno.

K výraznějšímu slovu se tak může dostat třeba úžasná postava v podobě hubeného jídelního kritika (existuje vůbec tohle spojení v češtině...?) Antona Ega („Nemám jídlo rád... miluju ho! Když ho nemiluju, nepolykám...“), který krásně zapadne do skládačky Birdovy zcela legitimní a na dětský film velmi sofistikované výpovědi o povaze kriticismu a podstatě umělce. Moment! Napsal jsem dětský film? Beru zpět. Je třeba upozornit, že není radno brát do kina opravdu malé děti, protože když zrovna nebude někdo po plátně freneticky pobíhat (což se rovná drtivé většině filmu), budou se pravděpodobně dost nudit a rušit zbývající většinu publika, jež by se v ideálním případě měla skládat z o něco odrostlejších, respektive už něčím jako vkus vybavených mládežníků a z regulérních dospělých jedinců, kteří se budou bavit a dojímat suverénně nejlépe. A mimochodem, pokud patří jídlo mezi vaše koníčky, či snad máte dokonce zkušenosti z pohostinského oboru (na nějaké slušnější úrovni, ne ze sRAJe), je poměrně pravděpodobné, že budete vrnět blahem. Alespoň mezi zaoceánskými „foodies“ tedy žádný film už dlouho nevzbudil tak masivní a tak nadšené reakce a například z i u nás známého Anthonyho Bourdaina okamžitě vytrysklo: „Nejlepší film o jídle, restauracích a kuchařích, jaký kdy vznikl!“

Digitouille

Je prakticky samozřejmé, že Pixar opět trumfuje sebe i ostatní v kvalitě animace, respektive celkového vyladění špičkové technologie ve prospěch magičnosti příběhu. Každičký záběr Ratatouille tepe životem a nasazením a nápaditostí výtvarníků i animátorů. Je to o to obdivuhodnější, uvědomíte-li si, jak příšerně obtížné je v trojrozměrné počítačové animaci vytvářet věrohodné živé, zdánlivě náhodné a obecně „nestálé“ objekty. Byla-li například v Hledá se Nemo majstrštykem digitální voda a u Aut sluneční odlesky a vířící prach, v případě Ratatouille už jsou tyhle prkotiny samozřejmostí a hvězdou show je jídlo. Ono se to možná nezdá, ale vyrenderovat laskominy – ať už jde o syrovou mrkev nebo o kouřící hřebenatky na talíři – tak, aby nevypadaly jako kusy plastu, ale účinně stimulovaly chuťové buňky, musela být neuvěřitelně náročná práce, hodná dalšího z mnoha smeknutí. Stejně jako famózně nastylizovaná Paříž, která je zase jednou za nejromantičtější, nejkouzelnější  a nejvoňavější místo na Zemi...

„To je blbý, to se bude líbit!“ prohlásil kdysi v jedné scénce Jan Werich. S tímto na paměti konstatujme, že divácky nejúspěšnějším animovaným filmem letošního roku při závěrečném zúčtování pravděpodobně zůstane skrznaskrz instantní Shrek Třetí. Ne že by Ratatouille nebyla hitem, tím rozhodně je, ale docela určitě přinese Pixaru nejméně peněz ze všech jeho dosavadních počinů (ony jsou dost limitované i merchandisingové možnosti: Happy Meal s plastikovou krysou nezní jako kauf, že...). Ale je snad jakýkoli důvod, proč by nám to nemělo být absolutně buřt? Ratatouille nepatří mezi filmy typu „vyvenči děcka, naper je popcornem a za pět minut zapomeň, co se promítalo“, ale mezi ony vzácné kousky, předurčené k tomu, aby se staly milovanými klasikami. Už dlouho jsem si nebyl tak jistý, že sleduji film, který v konečné zkoušce časem určitě obstojí. A také jsem už dlouho v kině neuronil takhle poctivou slzu (ne, rozhodně se nestydím).

Nad maximálním hodnocením jsem neváhal ani vteřinu, jen bych měl upozornit, že většina kopií u nás samozřejmě bude vybavena dabingem, který jsem neslyšel. Na druhou stranu, pokud česká verze zážitek z filmu pokazí, nebudu mít chuť strhávat procenta, ale nehty.