Ten večer

Už obsazení filmu Ten večer působí jako sraz abiturientek  oscarových ceremonií, a přičteme-li k tomu scenáristický podíl Michaela Cunninghama, i nejskeptičtějšího diváka se zmocní naděje, že ho čeká cosi na způsob Hodin, resp. něco velmi hlubokého a uměleckého o ženské duši.

Nečeká, protože nejen pokud jde o tvůrčí štáb, slibuje film víc, než dokáže nabídnout. Ne snad, že by některá z dam šla pod svůj vysoký standard, jen zdání tentokrát převyšuje podstatu a ony nemají pod vší tou literární ušlechtilostí a kultivovaným obrazovým balením moc o čem hrát.

Večer, zmíněný v názvu, je z rodu oněch klíčových, v nichž se protnou osudy a příběhy, aby zúročily svůj význam v jediném osvobozujícím akordu. Středobodem tohoto vyrovnávání je umírající Ann Lordová (Redgraveová), jejíž mysl, sužovaná vzpomínkami, vinou a snad i přeludy, bloudí vlastními cestami, aby oběma dcerám, Nině a Constance, nabídla matoucí stopy příběhu, který ji nikdy nepřestal tížit. Motiv umírajícího, jehož tajemství pomůže dětem najít klíč k vlastnímu životu, není nijak nový (cynicky řečeno), z dramatického hlediska je proto klíčová jak kvalita onoho tajemství, tak zázemí, jež v důsledku ovlivní. V případě Toho večera začíná cesta do minulosti záhadnou větou „Já a Harris jsme zabili Buddyho“. Netřeba dodávat, že jak nevyrovnaná, tápající Nina, tak zdánlivě v životě usazená Constance nemají ani tušení, kdo je Harris a kdo Buddy – dokud se tvůrci metodou lineárních flashbacků nevrátí do 50. let, kdy mladičká nadějná zpěvačka Ann (Danesová) přijíždí z New Yorku do výstavného domu na pobřeží Rhode Islandu na svatbu své nejlepší kamarádky Lily. Propletenec vzájemných vztahů a citů, které spojí Lily, jejího bratra Buddyho, Ann a jednoho z hostů, mladého doktora Harrise, vyústí v bouřlivé posvatební noci v tragédii, která, jak je nám sděleno, navždy ovlivní Annin život.

Inu dobrá, ale jak? Jaká byla její další léta? Jaké poučení může a chce Ann sdělit svým dcerám, když nic z toho, co divák z minulosti uvidí, Ann nesdělí? A co teprve pointa, do níž příběh vyústí! Co očekávání, s nímž divák sleduje postupné odhalování událostí oné osudové noci a kvůli němuž se smířil i s faktem, že postavy Anniných dcer i jejich problémy a vztahy k matce jsou jen načrtnuty, a tudíž jak málo zajímavé, tak málo přesvědčivé?  Skutečným emocionálním vrcholem filmu je návštěva zestárlé Lily (Streepová) a její konejšivý rozhovor s Ann, který sice přinese umírající úlevu, ale divákovi pocit, že byl nectně zrazen. Prozrazovat víc by bylo nečestné, ale zkuste mi věřit.

Samozřejmě, že čekání na chvíli, kdy do sebe skládačka zapadne, není úplně nezajímavé, na to jsou dámy příliš dobré herečky a kameraman příliš velký profesionál. Jako bonus navíc dostáváme obsazení hned dvojice hereckých matek a dcer – vedle Vanessy Redgraveové a Natashy Richardsonové, které tento vztah opakují na plátně, se dcera Meryl Streepové Mamie Gummerová objevuje v roli mladšího vydání své matky.

Slovutný kameraman Lajos Koltai, který před dvěma lety režijně debutoval působivým dramatem o holocaustu Sorstalanság (Člověk bez osudu), se sice usilovně snažil, ale se scénářem, který měl k dispozici, stěží mohl dokázat víc – snad jen dodat 50. letům větší autenticitu než jen příslušné kostýmy, střih vlasů a obrazovou idyličnost. I když ani to by film nezachránilo.