Hvězdný prach

Zamilovaní hledí ke hvězdám, co svět světem stojí, a vidí-li hvězdu padat, panuje obecný názor, že to znamená štěstí. Jedno takové (tedy štěstí) čeká i na hrdinu románu Neila Gaimana a nyní i protagonistu filmu, který podle něj, resp. podle jeho comicsu, natočil Matthew Vaughn.

Ještě než se ale dostaneme do zapadlé vesničky nazvané Zeď, je třeba pro pořádek říct, že to skutečné štěstí způsobila hvězda, kterou autor viděl padat v Arizoně a která ho inspirovala k napsání přepůvabné viktoriánské pohádky pro dospělé, jež vyšla jako comics i jako román a jejíž neodolatelný půvab přiměl Vaughna k hledání jeho filmové podoby.

Otázka, v čem onen půvab spočívá, povede z mé strany k nekritickému výlevu nadšení, protože ač je Hvězdný prach v kontextu celé Gaimanovy tvorby poněkud atypický, na mém pomyslném top tenu stojí hodně vysoko. Autorův základní motiv, totiž blízká koexistence naší civilní, lopotně prozaické reality se světem tajemství, výstředního nadpřirozena a mýtů, se tu odívá do starosvětsky cudného kabátku viktoriánské Anglie, jež vrchovatě ospravedlňuje hrdinovo odhodlání k nejvyšší oběti ve jménu pravé lásky a zároveň je místem, jehož úpravně sešněrovanou šeď je tolik lákavé opusit pro čarovně živý svět Elfie, v níž žijí stvoření neskonale zajímavější, byť někdy i podstatně nebezpečnější. Nosí se tu barevné šaty, chlupatá stvoření s velkýma ušima mluví spisovně a gnómové mohou mít i velmi nevalné zdraví. Přestože jde o svět ve své podstatě pohádkový, je daleko konkrétnější a skutečnější než svět na druhé straně zdi a autor jej popisuje s jemným humorem, tajícím ovšem naprostou vážnost. A také s inteligencí a delikátní poetikou, jež z četby samé činí stejný požitek jako z prožívání dobrodružství, jimiž v této zemi prochází Tristran Thorn, jenž v zápalu mladické lásky slíbil vybíravé slečně Viktorii Foresterové výměnou za slib manželství hvězdu, již spolu viděli padat.

Dlužno přiznat, že milovník knihy (comics, resp. ilustrovaný román u nás nevyšel, i když právě z jeho podoby filmoví tvůrci přiznaně vycházejí) nemůže být s filmovou adaptací spokojen nikdy. Ne snad proto, že by bylo zcela nemožné přenést jemnou stylizaci a starosvětského ducha předlohy na plátno, to by se snad podařit mohlo (byť patrně někomu jinému než Matthewu Vaughnovi). Podstatné je, že by se toho asi nikdo neodvážil. Pětašedesát milionů dolarů jsou nějaké peníze a žádný soudný šéf studia by je nevrazil do chřtánu někoho, kdo vyrobí film pro dvě stovky fajnšmekrů. Vím, že to srovnání není úplně fér, ale podívejte se na Mrtvou nevěstu Tima Burtona. A pak na Letopisy Narnie, a máte rázem jasno. Pardon. Celosvětové tržby v prvém případě činí 116 milionů dolarů, ve druhém 748,8 milionu.

Což je srovnání, které zároveň v mnohém vysvětluje i posun, jehož dílo při přepisu doznalo vůči cílové divácké skupině. Neboť zjednodušeně řečeno, Hvězdný prach se kdesi mezi knihkupectvím a plátnem multiplexu změnil z pohádky pro dospělé v pohádku pro děti, a týká se to jak samé zápletky, tak způsobu, jakým je vyprávěna.

Nejprve k příběhu. Navzdory desítkám drobných změn zůstal v podstatě týž, totiž pohybuje se na půdorysu Tristanova (to není překlep) putování čarovnou zemí pro padlou hvězdu a posléze přes její protesty i s ní, neboť dotyčná hvězda se jmenuje Yvaine, při pádu si natloukla a na chmurné náladě jí rozhodně nepřidává, že ji nějaký ťulpas chce věnovat své pravé lásce, a vleče ji tudíž cestou necestou. Po hvězdě ovšem pátrají i další: vzájemně se přičinlivě vraždící dědici osmdesátého prvního pána Stormholdu, jejichž následnicví bude potvrzeno topazem, zvaným Moc Stormholdu, jenž je ve vlastnictví Yvaine jenom proto, že právě on to byl, kdo ji srazil z nebes. A pak je tu také nejstarší z Lilim, čarodějek, jimž jen srdce hvězdy zaručí další staletí života a čarodějné moci. Závod o Yvainino srdce může však mít jediného vítěze...

Pokud jde o změny, je zjevné, že všechny byly provedeny s cílem příběh maximálně zjednodušit a zpřehlednit, což se většinou daří dosti obratně, nutno ale říct, že za cenu jisté trivializace vyprávění. Tak se již v prvních minutách filmu dozvíme, že Tristanova matka je zakletá princezna, prostě proto, že to divákovi sama sdělí, jako by postupné odhalování jejího tajemství bylo pro mladého diváka příliš náročné. Anebo Tristan díky daru od matky dorazí ke hvězdě během tří vteřin, aniž by jako v knižní podobě musel bez vědomí svého původu nějakou dobu putovat Elfií a onen dar si vysloužit. Jistě, podobný skok sice urychluje děj a uvádí Yvaine na scénu daleko dříve, ale divák je ochuzen o poznání podivností Elfie (pardon, Stormholdu) a navíc, promiňte mi hnidopišství, už nemusí projit zdí. Jenomže pravidla a  zákony Gaimanova světa scenáristy příliš nepálily a tato lehkovážnost je dovedla až k dětsky jednoduchému happy endu, přímo odporujícímu vznešenému závěru knihy. Nasměrování  k nižší věkové kategorii je patrné i z toho, jak výrazně je ve filmu akcentován humor, lépe řečeno, jak tvůrci tlačí na situační pilu a pilují gagy. Příkladem budiž sice půvabné, ale předimenzované setkání poutníků s lovcem blesků kapitánem Shakespearem, v němž Robertu De Nirovi poskytli uctivě velký prostor k exhibici, překračující jeho logický význam ve vyprávění (a přímo odkazující k jednomu z inspiračních filmových zdrojů – Princezně-nevěstě). Dále zmiňme například existenci mrtvých bratří ze Stormholdu, jejichž původní ševelivě tichá přítomnost se mění v komický komentující sbor stínů. Anebo – modrá krev sira Prima by velmi slušela Monty Pythonům, ale s Gaimanem si příliš nerozumí. A tak dále a tak podobně.

Formální stránka věci s vyladěním příběhu přímo souvisí. Podle hesla více akce, více zvláštních efektů se tu dočkáme pádu hvězdy v podobě srovnatelné s Drtivým dopadem, zprava zleva srší zelené světlo kouzel a namísto dojímavě dospělého závěru předlohy se souboj o srdce Yvaine rozhodne ve velké akční scéně. Vaughn si nedovolí zpomalit, nedovolí (anebo spíš neumí) zrežírovat skutečně poetické scény, co ale dokáže, je vytěžit nesrovnatelného Pána prstenů a jako už jiní předtím si dovolí natočit putování lidiček, ztracených na pustých pláních, z kroužící helikoptéry.  Husa by to kopla.

Jak je z předchozích řádek zřejmé, patřím k onomu neuspokojitelnému typu diváka, který hledá na plátně kvality, které si zamiloval při svitu noční lampičky. Ale protože zároveň ví, že je najít nemůže, snaží se o objektivitu v zájmu těch, kteří číst nechtějí či neumějí a za mák se nestarají o to, co bylo před první klapkou. Na jejich adresu je třeba říct, že Hvězdný prach není přes všechny předchozí stesky zdaleka špatný film. Pořád v něm zbylo dost z Gaimana na to, aby byl zajímavý, kamera i výprava jsou velkoryse výpravné (zejména záběry z vesničky Zeď a některé pohledy na Michelle Pfeifferovou s vlajícími vlasy na skaliscích jsou k nepřehlédnutí), herci si do jednoho zaslouží svůj plat a vůbec – vedle mělkého Eragona a sterilních Letopisů Narnie se pořád jedná o originální, svižně odsýpající a zručně natočenou fantasy, která si dvě hodiny vašeho času zaslouží, nemluvě už o tom, že milostný příběh v něm má skutečně místy moc rozechvít i srdce natolik okoralé a ostražité, jako je to kritikovo.

A co víc – třeba si po odchodu z kina obstaráte knihu a konečně se dozvíte, jak padají hvězdy... A co na to světlušky.