Gympl

Nejhorší na posledních snímcích kdysi tak nadějného režiséra Tomáše Vorla je jejich upřímná snaha cosi sdělit. A nejlépe nám to namlátit do hlavy kladivem frází, schémat a křečovitých grimas. Cosi sympatického se skrývá v tom, že nějaký český autor není otupělý a chce s něčím bojovat. Cosi naprosto nesnesitelného však prýští z plátna, když na něm defilují pouze zlé škleby pseudoautorit, proti nimž se stavějí idealističtí jelimánci. Proboha, kdo se v tomhle může poznat a kdo se v tomhle může s někým identifikovat?

Obávám se, že to není jen můj dojem, ale v Gymplu je téměř nemožné cítit k někomu hluboké vnitřní sympatie. Děti tu jsou zpovykaní frackové, rodiče nadutí despotové a učitelé přepracovaní hysterici zatěžkaní móresy z minulého režimu. Našly by se zde i jiné typy, třeba mírně alkoholická, usměvavě posmutnělá maminka, která neví, jak zvládnout synátora sprejera a propadlíka, či anorektická středoškolská víla, unikající před necitelností světa k sebepoškozování. Jenomže tyto postavy jsou obklopeny natolik zakyslým nálevem přepjatých situací, okázalého pozérství a ochotnického přehrávání a ubity těžkými hiphopovými beaty, že jakékoli jemné lidské okamžiky zaniknou.

Gympl má podle všeho být pohledem na „dialog několika generací“, ale zásadní problém je v tom, že jeho režisér sám neví, do které generace patří. Svou poetiku z dob divadla Sklep a Pražské pětky hrdě neopouští, ačkoli se změnily politické poměry a útočit záměrnou tupostí výrazu proti tuposti současného života nevyvolává dojem ostré kritiky, ale pouze pocit, že je někdo hodně „out“, i když se snaží být „in“. Jinak řečeno, dnes neexistuje žádný velký nepřítel a společný jmenovatel společenských problémů a spojovat dohromady pimprlové představy o tom, jak dnes vypadá škola či jak se chovají policisté, nedává ve výsledku žádné gesto odporu proti autoritám. Notabene, když vyprávění vcelku amorálně podkuřuje harantům, kteří nevědí, co chtějí, ale hlavně si potřebují užívat, vyhýbat se povinnostem a ničit svoje okolí. Vorlova režie tak připomíná fotříka na diskotéce, který si oblékl kapsáče a nasadil kšilt dozadu, aby se zalíbil „těm mladejm“.

Gympl ani tak neukazuje bezvýchodnost stavu, kdy si děti nerozumějí s rodiči a škola jim nijak nepomáhá do praktického života, ale spíš bezvýchodnost myšlení určitého okruhu českých filmařů. Ono ani nelze říct, že by film byl špatně natočen (Vorel pořád umí dát obrazu jistou dynamiku a expresivitu), ale jde o to, pro koho má být a zda chce jen ukazovat karikatury, anebo příčiny, které vedou k tomu, že se z lidí stanou karikatury. Hrozné je, že dospělí, který mají být „viníky“, vypadají jako provařené, dávno neaktuální estrádní masky. Za výkony, které předvádějí Jiří Schmitzer, Tomáš Hanák, Jan Kraus či Eva Holubová, by se mělo střílet, pokud by se dalo spravedlivě revanšovat utrpení diváků v sále. Bohužel, ti herci jsou v tom nevinně, a tak je můžeme jen litovat, stejně jako Tomáše Matonohu, jenž musí předvádět ochablého hippíka, který ve fakanech odmítajících „blbou matiku a fyziku“ křísí umělecké sklony. Cítím se velmi špatně z toho, že ve mně Gympl vyvolával touhu nechat téměř všechny zde se vyskytující teenagery zmlátit pendrekem do bezvědomí. Je zásadní chyba, pokud film apelující proti násilí a mocenské zvůli v rodinách a škole vyvolává násilné pohnutky, což tvůrcům opravdu zazlívám.

Nevěřím však na konstruktivní kritiku, která režisérovi vysvětlí, jak se má věcem vysmívat „správně“. Pouze považuji za právo jakéhokoli myslícího a trochu cítícího diváka, aby bylo z filmu rozpoznatelné, jaký má žánr (tohle je jakože komedie?), jaké mají postavy motivace (kreslením na tabuli a vysvětlováním pojmu „motivace“ to fakt nespravíte), a že film nabídne více pohledů na problém a ne pouze jeden sveřepý kukuč, který navíc adresují oni údajně poškozovaní záškoláci z plátna i k nám.