Zbouchnutá

Loni to byla Malá Miss Sunshine, letos Zbouchnutá. Taková ta výroční filmová radost, u níž se zhusta svíjíte smíchy, aniž byste si uvědomili, kdy přesně se vám přitom začalo tetelit i srdce. Srovnání to není zcela od věci, neboť navzdory vší různosti mají oba snímky leccos společného. Kromě Stevea Carrella (který ovšem ve Zbouchnuté jen statuje pro radost svého kamaráda Judda Apatowa) se – a to především – v obou případech jedná o malé filmy, jejichž rozpočet by vyšel Transformers tak na catering, oba se obešly bez velkých hvězd a oba si vystačily se základní dějovou linkou tak prostinkou a neoriginální, až téměř ztrácí význam. Posuďte sami – dva, kteří se k sobě opravdu nehodí, se namažou, vyspí a posléze vzdorují faktu, že tahle jednorázová legrace nezůstala bez následků. Pročež se kvůli dítěti zkusí dát dohromady a na konci čeká nová americká rodina. Tečka. Dovedu si představit tucet způsobů, jak tuhle historku protáhnout na půldruhé hodiny. Co jsem si však představit nedovedla, byl způsob, jakým to udělal Judd Apatow. Moje chyba. Měla jsem si lépe vzpomenout na jeho celovečerní debut 40 let panic. Princip je totiž  stejný.

Ale k věci: ona se jmenuje Alison, je pěkná, blonďatá a ne úplně pitomá adeptka televizní kariéry (pokud dokáže shodit dalších deset kilo, což by ji podle mě nominovalo na cenu Kostra roku). Právě ji povýšili a ona se rozhodne oslavit to se svou sestrou Debbií, která ochotně opustí dvě malé dcerky a poněkud decimovaného manžela Petea, aby si ověřila, jak po těch letech vypadá bar zevnitř.

On se jmenuje Ben, příjmením Flákač. Chodidlo, přejeté před lety pošťákem v Kanadě, a finanční kompenzace za něj mu dovolují vzdorovat dospělosti a vlastním nejistotám ve společnosti partičky stejných magorů, kteří holdují ujetým (a občas poněkud nevkusným) vtipům, trávě, nekonečným hovorům o sexu, nahotě ve filmech a židovství. Jak to mají s hygienou nevím, ale mám své tušení. Pro diváka je tudíž velmi snadné ztotožnit se s Alisoniným výrazem, když se následujího rána probudí a čeká ji pohled na neforemné nahé stvoření ve vlastní posteli. A stejně snadné je pochopit, proč se po povinné společné snídani s ulehčením v srdci vrátí do svého vypucovaného, byť poněkud paranoidního televizního světa, aby šťastně zapomněla. Není jí však dáno.

Hovořila-li kdysi Nora Ephronová o dvojí tradici romantické komedie, pak Zbouchnutá jednoznačně patří k té menšinově židovské, která, na rozdíl od křesťanské, nečerpá energii pro běh své zápletky z vnějších impulzů, ale z podstaty svých hrdinů. A o ni ve Zbouchnuté jde, respektive právě ona je základem jedinečnosti Apatowova přístupu k tématu. Neboť všechno, co jste si snad zvykli spojovat s podobnými snímky – tu není. Apatow velmi plasticky buduje charakter obou světů, ale nečiní z jejich neslučitelnosti téma, netlačí na pilu vnadných komických situací, ignoruje lákadla vnějších komplikací, neimponuje mu samoúčelný gag. Obejde se téměř dokonale bez větších dramatických konfliktů, nezná sentiment a nikdy nevydírá. Ač to může znít paradoxně, je vlastně neuvěřitelně jemný a láskyplný. Proč paradoxně? Protože při tom všem dokážou být jeho hrdinové místy (ne)skutečně nechutní a jejich slovník nesnese přistupnost pod 15 let. A proč mu to prochází? Protože je zároveň neobyčejně inteligentní.

Pohybuje se na bázi těch nejobyčejnějších situací, které ovšem díky brilantní charaterizaci postav a jedinečným dialogům mění v plynuje tekoucí přehlídku pamětihodných situací. A nejen humorem, neboť ať už v zásadě vážné situace řeší strana židovských loserů anebo anglosaských neurotiků (případně v kombinaci), jejich hovory, načasované jako tikající bomba, podsouvají nejednu pravdu o partnerství i rodičovství (zejména miluji Benovy hovory s otcem). Nikdo nás ale těmito pravdami nemlátí po hlavě jako cepem a nikdo, což je ještě podstatnější, je nemá potřebu zpochybnit či překonat. Nečekají nás žádné výchovné lekce – Benovi kamarádi opravdu nezačnou pracovat, Debbie nepřestane být hysterická a Ben prohlédne jen v intencích své povahy. Všichni vlastně jen tak vedou (neobyčejně vtipné) řeči a učí se žít s tím, co mají a jací jsou. A jsou báječní, počínaje skvělým Sethem Rogenem a konče režisérovou ženou v roli Debbie, od prvního do posledního. Ať už je to dáno jejich či Apatowovým talentem, sdíleným smyslem pro podobný humor anebo vyšší mocí, tahle komedie zkrátka šlape jako hodinky. Možná malinko déle, ale, máte-li věřit Peteovi, na rozdíl od manželství netrvá věčnost.