Saturno contro

V   závěru posledního opusu již poněkud monotónního portrétisty skupinových vztahů, italského Turka Ferzana Ozpeteka (viz jeho obdobně laděný karlovarský vítěz z roku 2003 Okno naproti), si zahraje i pingpongový stůl. Možná tím chtěl tvůrce naznačit, že život je jako pinčes. Nikdy nevíš, který míček mineš (což platí i pro filmové režiséry, kteří se do něj snaží strefovat stále stejně)! Možná, když jste zralí a vcelku úspěšní čtyřicátníci jako Ozpetek a protagonisté jeho filmu, můžete mít pocit, že experimenty s novými údery jsou zbytečné, protože ty staré už máte zažité a dokonce vám za ně i párkrát zatleskali. Ale i v druhé sadě či polovině vašeho života vás přece může čekat něco nového. Pokud ovšem nezemřete dřív, než se dočkáte…

Saturno contro je takové pinkání vyzkoušeným směrem, které poprvé osloví, podruhé nezklame, ale potřetí už může začít lehce nudit. Ozpetek, který je vděčným tvůrcem pro filmové festivaly, v něm sází na to, že k oslovení diváka stačí jen navodit pocit, a téměř programově rezignuje na výraznější dějový potenciál a stavbu příběhu. Takže mu stačí (tak jako v tomto případě) rozhodit na plátno pár fotografií z rodinného alba již lehce jetých starých kámošů, které postaví do vyhrocené situace a nechá je na ni reagovat. Je to jen zdánlivě jednoduché a on to dělá: dobře a zajímavě, ale také tak trochu stereotypně, melodramaticky, ovšem i poněkud neosobně, senzitivně, ale taky více deskriptivně než dramaticky. Až na film půjdete, počítejte předem s tímhle kontradikčním mixem a zvyšte tak svoji šanci, že nebudete zklamáni.