4 měsíce, 3 týdny a 2 dny

Kamarádky Otilia a Gabita jsou spolubydlící na univerzitní koleji. Jejich dnešní den začíná nevinně: Gabita si malátně holí nohy a nechává kamarádku, aby pro ni vyšmelila pár drobností, na něž v normálních obchodech nenarazíš. Řeklo by se, že děvčata i na sklonku rumunské komunistické totality žijí svůj obyčejný šťastný život – jenže všechny ty přípravy směřují k nelegálnímu potratu, jenž Gabitu čeká večer. V Rumunsku roku 1987 je interrupce zakázaná... Realita se navíc vymkne nejistému plánu: dívky vinou pronájmu drahého hotelového pokoje nemají dost peněz ani na toho nejlacinějšího pokoutního andělíčkáře, který si nechá říkat pan Bebe a teď s chladnou brutalitou žádá šokující „kompenzaci“. Otilia navíc slíbila, že večer přijde včas na návštěvu k příteli Adimu, aby se oficiálně představila jeho matce…

Režisérovi Cristianu Mungiuovi získal  jeho film Cenu FIPRESCI a Zlatou palmu na MFF v blazeovaných Cannes, není ale žádným módním sociálním dílem: jde o klasicky vystavěné komorní drama, v němž se Mungiu projevuje jako brilantní scenárista a talentovaný tvůrce s darem uchopit text přirozeným, účelným a efektním způsobem. Na začátku dostávají Otilia a Gabita rovnou šanci bojovat o divákovy sympatie. Mungiu se nad postavy (ani nad diváky) nevyvyšuje, snad jen tím, že už v názvu svého filmu konstatuje přesně, v jak pokročilém stupni těhotenství zmatená Gabita je. Dívky se však rychle profilují jako představitelky dvou protikladných etických postojů. Slabá chudinka Gabita je ten vodotěsný typ, který bez úhony vybruslí ze sebehoršího maléru, do něhož se svou hloupostí přivedl, na úkor právě takových čestných, solidních a obětavých lidí, jako je Otilia. Ta ovšem může své kvality prokázat jedině v konfrontaci, protože mimo ni by byla jen nudně spolehlivou dcerou, dochvilnou milenkou a bezproblémovou premiantkou. Gabita ji ovšem během jediného dne  vystaví  tak děsivému a ponižujícímu očistci, že by za to navzdory svému stavu zasloužila pár facek – a Otilia naopak objetí a medaili.

Aby režisér mohl své hrdinky podrobit mezní zkoušce, potřeboval situaci, z níž není úniku, a dobu, již rekonstruuje s detailní přesvědčivostí. Obdiv si zaslouží nenápadně klaustrofobní kamera Olega Mutua i obě charizmatické herečky (Anamaria Marincaová má už na kontě cenu BAFTA za televizní film Sex Traffic), jejichž jedinou vadou je, že ve světě vyprávění působí trochu příliš hezky... Mungiův dokumentaristicky laděný etický apel upomíná na polské kino morálního nepokoje: potrat pro postavy nepředstavuje žádný morální problém, byl tehdy dokonce chápán jako gesto „vzpoury proti režimu“. Temný obrázek doplňuje letmý pohled na generaci rodičů, jež se ocitla ve stavu spokojenosti, až na hranici existenciální netečnosti. (Otilia si  netroufne požádat o pomoc Adiho rodiče a jejich přátele, byť jsou lékaři.)

Ani nepamatuji, kdy jsem naposled jedné postavě filmu držela palce tak vášnivě jako Otilii a druhou pohrdala jako Gabitou. Mungiův snímek není žádná procházka přehlednou hollywoodskou zahrádkou, ale malý velký film, jehož zhlédnutí vám snad pomůže drobně zbrzdit Gabity tohoto světa.