Vášeň a cit

Stačí několik málo minut, aby si i průměrný divák (čti neodborník na Austenovou, který ovšem viděl minimálně předloňskou Pýchu a předsudek) uvědomil, že to, na co se dívá, není běžný životopis. Ono se vlastně není ani čemu divit, protože – pokud se nad věcí zamyslíte, anebo jste laskavě věnovali pozornost předchozím stranám – takový snímek by asi nebyl dvakrát zábavný. Řešení, které tvůrci zvolili, je proto docela logické a v zásadním konceptu naprosto shodné se Zamilovaným Shakespearem. Smísili  fakta s fikcí a na reálných základech vystavěli spekulaci o tom, co přimělo Jane Austenovou k napsání její asi nejlepší, určitě však nejosobnější knihy –  Pýchy a předsudku. Jejich ambice však šla chvályhodně ještě dál, a tak se ve filmu objevuje kromě zřetelných předobrazů k budoucím románovým postavám i ozvěna celé řady motivů, odkazujících k dalším autorčiným knihám, a dosti dlouho se i zdá, že se celé vyprávění nese ve stylizované austenovské dikci.

Pakliže na tuto hru přistoupíte, vzdáváte se objektivního obrazu historické osobnosti ve jménu základního autorského cíle, jenž je pregnantně vyjádřen v originálním názvu filmu – tedy Becoming Jane – Stát se Jane. Co udělalo z Jane Austenové Tu Jane Austenovou? Máme-li hrát podle pravidel, nutně odpovíme – láska.

Píše se rok 1795, nejmladší dceři pastora Austena je dvacet let a neúnavně škrábe cosi na archy papíru (pokud tedy nebudí za úsvitu celou rodinu břeskným úhozem do kláves). Vzhledem k šesti bratrům nemají ani Jane, ani její sestra Cassandra vyhlídky na (beztoho skromné) dědictví, a tak je jen pochopitelná starost paní Austenové, aby nápadník, který přešlapuje kolem, nebyl nevyslyšen. Potíž je v tom, že pan Wisley je bezbarvý moula a ani majetek a předpokládané dědictví po místní aristokratické matroně lady Greshamové tento nedostatek inteligence, vtipu a šarmu nedokážou vyvážit. A tak, zatímco Cassandra je šťastně zasnoubená s budoucím pastorem, Jane nezbývá než naslouchat matčiným jistě dobře míněným přednáškám.

Lekce poněkud jiného druhu jsou souzeny vyslechnout irskému adeptovi právnického řemesla Tomu Lefroyovi, který namísto aby ocenil z milosti nerudného strýce-soudce financovaná studia, žije v Londýně životem radostně zahálčivým, rozmarným a veskrze neužitečným. Je proto poslán z trestu na venkov (na „hluboký venkov“) k příbuzným, kteří ho budou bezpochyby k smrti nudit. A také nudí – s jedinou výjimkou. Nechuť, kterou k sobě Tom a Jane pocítí, je bezprostřední a tak zásadní, že jejich briskné slovní souboje nemohou skončit jinak než – láskou.

Odvážím se tvrzení, že pro posouzení Jarroldova filmu bude dosti podstatné, je-li divák „austenovcem“ či nikoli. Pakliže jím jste, celou šestici románů znáte a Pýchu a předsudek milujete, budete si na filmu všímat jiných věcí než ti méně zapálení. Oceníte, jak pečlivě si dvojice dosud výhradně televizních scenáristů nastudovala všechny dostupné prameny, jak přesně souhlasí rodinné a přátelské vztahy na hampshireském venkově (kupodivu včetně Janeina postiženého bratra George), jak fiktivní osoby přesně zapadají do obrazu a doutnají v nich jejich pozdější literární obrazy. Budete se bavit odhalováním jednotlivých motivů a citací, pousmějete se nad přítomností paní Radcliffové (protože víte, kdo to je) a konečně i doceníte rekonstrukci světa v období regentství. Patrně poněkud nakrčíte čelo nad přímočarostí, s níž scenáristé servírují divákům prostřednictvím jednotlivých postav některé nezbytné pravdy ohledně peněz, postavení žen a ženského spisování obecně – ale především, čím déle se bude příběh odvíjet, tím nespokojeněji budete svírat rty, neboť lehkost a švih, s nimiž tvůrci film odstartovali, sliboval v úvodu zmíněnou austenovskou stylizaci, na niž máte z hlediska zvoleného přístupu svaté právo. Kdeže zůstala! Nedůslednost je tu projevuje jak v postavách, tak v tónu celého vyprávění – jak je například paní Austenová po celou první část stále jednou nohou v povaze matky Bennetové, později je jí dáno změnit se v nemilosrdně drsnou a realistickou bytost, schopnou zraňovat – ne pošetilostí, ale pravdou. Příběh celý pak směřuje od hravé komiky přes realismus k seriózně míněnému, srdceryvnému melodramatu, příslušnému spíše pozdějšímu romantismu, v němž už po odstupu není ani stopy a slzy, které mohou téct, vážně promáčejí partnerův nákrčník. Zmínila jsem tu Zamilovaného Shakespeara – Jane Austenová je na tom lépe než vážený alžbětinec, její život i doba jsou známy, její dílo je rozsahem nevelké a charakteristické. O to více lze v případě Vášně a citu postrádat rafinovanou vynalézavost scénáře. který se dostal na scestí hledání „skutečných citů“.

Austenovští ignoranti (pardon) tohle všechno řešit pravděpodobně vůbec nebudou. Pro ty bude Vášeň a cit především historicky věrohodnou tragickou romancí, na niž se vztahují běžné žánrové nároky. A tu je na jedné straně možné pochválit velký podíl zábavných dialogů a šťavnatých postav, aby na druhé straně nebylo lze přehlédnout neúměrně protahovanou metráž a očividné potíže s vnitřním rytmem vyprávění a minimálně třemi konci, z nichž ten druhý je velmi cituplný, ale až třetí skutečně smysluplný.

Na čem se shodnou ti i oni, je pak nakažlivě výtvarná kamera, která z anglického venkova před dvěma sty lety dělá místo, kde by chtěli žít i Jaroslav Sedláček s Ondřejem Vosmíkem.

Diskuse okolo hereckých výkonů je zbytečná v celé paletě vedlejších postav v čele s trojicí veteránů Maggie Smithová–Julie Waltersová–James Cromwell, zajímavější ovšem začíná být situace, pokud jde o ústřední dvojici. Nepostrádá vzájemné chemické spojení, ovšem v oboru charizmatu je jednoznačně jeho výraznější polovinou Skot v roli Ira James McAvoy. K rozměru pana Darcyho mu sice chybí právě onen filtr literární dokonalosti, nicméně jeho Tom je přesto muž, jehož ztrátu lze dlouho pociťovat. Případ Anne Hathawayové je o něco komplikovanější. Vzhledem ke stále reprizovaným disneyovským Deníkům princezny příjemně překvapí už fakt, že není strašlivá, nejsem si ale jista, zda to není málo. Její útlá tvář s uhrančivýma očima sice působí půvabně (na rozdíl od skutečné spisovatelky) a živě, nikoli však opravdu duchaplně. Po pravdě tam, kde by měla vyprávění nepřehlédnutelně dominovat, jen neurážlivě zdobí.

Nevím, co je na Vášni a citu skutečně austenovského a čím se (v odkaze na původní titul) Jane nakonec stala. Budete-li hledat odpověď ve filmu, budete patrně zklamáni, pakliže ale spolehnete na název, který snímku přisoudila česká distribuce, pobavíte se patrně lépe.