Poslední vlak

V   roce 1943 nacisté rozhodli o likvidaci berlínských Židů: pod záminkou evakuace před bombardováním byly nicnetušící rodiny natěsnány do dusných dobytčáků a odvezeny do Osvětimi. Už několik dní trvající cesta – bez jídla, vody a základních hygienických potřeb – mnohým z nich přinesla smrt. Lze si v takových podmínkách uchovat lidskost, rozum a důstojnost?

Německý režisér Joseph Vilsmaier (Stalingrad) s přispěním své životní partnerky Dany Vávrové (Hurá na medvěda) natočil čítankové drama odehrávající se během pěti dnů převážně v prostoru nákladního vagonu. Postupně (také prostřednictvím retrospektiv) poznáváme „své“ hrdiny a s pochvalným mručením sledujeme jejich chování v extrémních podmínkách, tváří v tvář smrti i chladnému sadismu nacistických hlídačů.

Chápu, proč byl tento film natočen (i když nechápu, proč získal Bavorskou filmovou cenu), ušlechtilý cíl však nesvětí VŠECHNY prostředky. Tragédii holocaustu se v tomto případě dostalo spíš medvědí služby. Hystericky třeštivá atmosféra v prvoplánově rutinní, neživotné a překvapivě neumětelské inscenaci zasahuje vše a všechny jako podzimní rýma. Na vině přitom nejsou omezené finance či netalentovanost herců (i ten Kotek hraje slušně!), ale chybný odhad producentů i tvůrců, který se v éře Schindlerova seznamu rovná hazardu.  

Poslední vlak je bohužel takovým typem titulu, jehož návštěvnost se kdysi uměle zvyšovala prostřednictvím povinných školních představení. Ti nejotrlejší ze třídy pak proti takovému hrubému násilí protestovali povzbuzováním  historicky záporných postav (zde Goebbels). Já se stále ještě příliš bojím třídní důtky, takže jen tiše doufám, že se Poslední vlak dnes školám vyhne. A jako před pětatřiceti lety se hluboce stydím za sebe i za filmaře.