Království

Nejprve dostaneme videoklipově zhuštěnou lekci o historii Saúdské Arábie a jejích vztahů s USA během 20. století a pak jsme svědky vícefázového teroristického atentátu, při němž v Rijádu zemře mnoho nevinných Američanů včetně dětí. Po tomto prologu následuje rozprava mezi agenty FBI doma za mořem, jestli zasahovat, či ne, a vzhledem k tomu, že to agent Ronald Fluery (Jamie Foxx) a agentka Janet Mayesová (Jennifer Gardnerová) berou osobně a nenechají se odradit byrokratickými překážkami, vymyslí se finta, jak obejít zákazy nadřízených a letí se do Arábie. Tam následuje druhý akt – samotné vyšetřování plné administrativních a kulturních překážek – líčený ve velmi realistickém, až trochu, a nejspíš záměrně, zdlouhavém duchu, po němž jsou již téměř všichni v sále krvelačně nadržení, aby propukla akce. A ona v posledním aktu skutečně propukne a je to maso.

Otázka je, kdo a proč může být takovým snímkem uspokojen. Členové oscarové akademie, kvůli jejichž krátké paměti před vyhlašováním nominací se údajně zdržovala premiéra, nebo teenageři, kteří rádi hrají počítačové hry a u filmů jako Syriana se pekelně nudí?

Zjednodušeně se dá říct, že filmy si můžeme pracovně třídit na ty, které nám mají přinášet poznání, a na ty, které mají přinášet požitek. Anebo možná přesněji na ty, které nám umožní svět lépe pochopit, a na ty, které ze světa dělají podívanou. Království režiséra (a herce vedlejších rolí) Petera Berga chce zastat obě úlohy a jde na to zostra hned od úvodních (výtvarně originálních) titulků přes dějovou expozici až po úplný závěr, kde se dozvíme „velké poselství“ obou stran konfliktu, jež je ovšem opět příslibem další krvavé podívané. Člověk se až začně zvráceně těšit na čtvrtého Ramba...

Teď trochu vážně. Nemyslím si, že nelze za žádných okolností stvořit dílo, které by mohlo mísit žánrové potěšení z akce, a přitom by mohlo něco vypovídat o našem, tedy reálném, a nikoli jen filmovém světě. Bez dlouhého vysvětlování: přijatelný je pro mě Spielbergův Mnichov, kde spolu s hrdiny toužíme po pomstě a postupně nám dojde, že zabíjení nikam nevede, přinejmenším, pokud se vžijete do kůže hlavní postavy. Přijatelné je pro mě rovněž V jako Vendeta, což je comics, který používá nadsázku a alegorii k tomu, abychom si uvědomili, jakou moc mají masky a symboly, co je hrdinství a co je svoboda. Jeden film říká, že odplata za terorismus se sama může zvrhnout v teror, a druhý film, že terorismus někdy může sloužit dobrému cíli. Žádné z těchto děl nelevituje ve společenském vzduchoprázdnu a je jasné, že se obě dočkají nesouhlasných reakcí, obviňování ze zbabělosti či naopak nezodpovědnosti. Pořád však jak Mnichov, tak Vendetu můžeme brát jako umělecká díla svého druhu. Království však lze těžko při plném vědomí označit za něco jiného než ideologický film, který se maskuje tu za umění (politické drama popisující dnešní složitou dobu), tu se zablyští jako adrenalinový akční nářez a občas sklouzne k lehkému kýči. Ať už se totiž na počin producenta Michaela Manna a scenáristy Matthewa Michaela Carnahana díváme z jakékoli stránky, vždy z toho vyjde rafinovaná či otevřeně militantní  výzva k odplatě, v níž se všechna komplexnost historických a ekonomických souvislostí smrskne na boj (bílého amerického) muže či ženy proti (arabskému umouněnému) muži. Spravedlnost se tedy odehrává na čistě fyzickém a emocionálním základě několika okamžiků a nepřekročí myšlenkový rámec „to máš za to, hajzle“.

Recenzent Království musí uznat, že řemeslně precizní a střihová kompozice obrazů a zvuků v něm vyvolává silné fyzické vibrace. Tohle Peter Berg umí a přinejmenším od vzniku Světel páteční noci (2004), kde nabídl dech vyrážející scény ze zápasů amerického fotbalu, jej fandové akce mají rádi. Mně osobně taky brutalita nijak nevadí, absurdita akce mě baví (a tady nepřekračuje mez, že jeden agent zvládne postřílet deset oručníkovaných zakuklenců), nemyslím si navíc, že filmy mají masový propagandistický vliv na publikum, jen se mi prostě nelíbí, když se mnou někdo manipuluje.

Pokud nejste citliví na to, že každý film s politickým tématem nutně šíří nějaký politický názor a Království vyhovuje vašemu vidění světa, možná si i tak všimnete, že polodokumentaristicky věcné scény nepasují dohromady s rodinnými výjevy, kde otcové hladí své synky po hlavách a říkají jim, jak je milují. Okázalá ambicióznost Království nejenom škodí, ona hlavně ukazuje, jak pod vší tou snahou být zároveň politicky korektní (dáme tam jednoho nesmírně sympatického arabského policistu, aby bylo jasné, že nejsme rasisti) a zároveň si rýpnout do vlastních řad (američtí úředníci jsou srábkové) se ukrývá primitivní westernový příběh o tom, že správní chlapi se nenechají odradit od toho, aby dělali správnou práci. A dlužno dodat, že Jamie Foxx umí přesvědčit, že je správný stoprocentní chlap, a totéž se daří i hranaté Jennifer Garnerové.

Nevím, koho volí producent Michael Mann (Miami Vice), ale zdá se mi, že podporuje vládní snahy o to, aby represivní složky přitvrdily. Nevím také, nakolik si Peter Berg, který předtím režíroval bezstarostné taškařice Šest pohřbů a jedna svatba a Vítejte v džungli, uvědomuje, že brousí do vážnějších vod, kde si s videoherní estetikou nevystačí. Jen vím, že jsem chtěl vidět lepší film.