Sněhový dort

Sněhový dort, stejně jako směšní sněhoví panáci, má tu nepříjemnou vlastnost, že se se vší svou nadýchanou nádherou dříve či později rozpustí. A nezachrání ho ani fakt, že je tvořen vločkami, z nichž ani jedna není stejná a všechny jsou krásné. Stejné je to s filmem Marca Evanse. Vypadá významnější a hlubší, než ve skutečnosti je, v jednotlivostech je pozoruhodný, ale – vystavte ho působení denního světla a času a zbude vám z něj jen (ušlechtile nasládlá) kaluž.
Nemyslím, že jde z mé strany o výraz přehnaného cynismu, ale už příliš mnoho filmů se mě pokoušelo dojmout příběhem nějakým způsobem poznamenaného či nedostatečného člověka, jehož nitro projde ozdravnou lázní po setkání s duševně nemocným. Vezměte si Rain Mana. Zmiňuji ho záměrně, neboť  právě vůči Levinsonovu dramatu se tvůrci zvlášť vyhraňují – slovně i významově, jako by chtěli říct: tohle byl Hollywood, my jsme nezávislí. Což je sice skoro pravda, ale na obranu Holly-woodu budiž řečeno, že by svou životní lekci snad ani on nedokázal postavit na tak chatrných základech. K tomu, aby se v zapadlé díře jménem Wawa kdesi v Ontariu sešly všechny postavy vyprávění a jejich příběh nabyl těch pravých očistných rozměrů, bylo totiž potřeba takové dávky „náhod“ a autorského chtění, že ani sebevětší snaha o výrazovou strohost a nesentimentální civilnost nemohou tuhle konstrukci zastřít.

Prvním z „cizinců“, kteří vstupují na scénu, je Alex Hughes, zamlklý a smutný chlapík, který se k nějakého důvodu rozhodl, že do Winnipegu pojede autem, místo aby vzdálenost „jako mezi Londýnem a Moskvou“ absolvoval jako každý normální tvor letadlem. Se svéráznou dospívající Vivienne se ani tak neseznámí, jako je jí přepaden, a přestože ji varuje, že právě vyšel z vězení, dívka se svého stopu nevzdá a vyrážejí – aby Vivienne byla za několik sekund mrtvá, nepozorný řidič kamionu otřesený a nevinný Alex zavalený další vinou, která ho tíží víc, než se zdá. Snad právě proto se vypraví za Vivienninou matkou Lindou a objevuje podivnou autistickou ženu, která miluje sníh a svou trampolínu, vystřihuje z papíru sněhové vločky a smrt dcery ji znepokojuje hlavně proto, že neví, kdo v úterý vynese odpadky. Fakt, že tu Alex uvízne, je předvídatelný, stejně jako zájem obyvatel malého městečka, který se ještě zvýší, když se Alex seznámí s Lindinou atraktivní sousedkou Maggií.

Pokud Evansův příběh nějak funguje, pak jedině díky pečlivě zachycené atmosféře maloměsta a hereckým výkonům hlavních představitelů. Je sice pravda, že mezi hvězdami typu Alana Rickmana a Sigourney Weaverové a lidičkami z Wawy se daří najít rovnováhu občas jen velmi lopotně, nicméně  oba a s nimi  i Carrie-Anne Mossová předvádějí výkony, vysoce převyšující jejich nezávislý honorář. Alespoň tak.