Kurz negativního myšlení

Pryč se soucitem, přetvářkou a falešným optimismem, naordinovaným ve stylu „keep smiling“. Do háje s pozitivní energií, profesionální charitou a radostnou dírou do hlavy, která vydrží s bídou do příští skupinové seance. Do hajzlu s nasrávacím pytlíkem, do něhož vás nutí ventilovat  problémy, jež tímto nepřestanou existovat, a který  je nakonec dobrý, když ze sebe potřebujete vyzvracet jointa a džin s tonikem. Pryč s těmi, co chtějí řešit vaše problémy, pryč se ženskými, co milujou mrzáky. Ať žije Apocalypsa a Johnny Cash!  

Tak tohle jsou základní teze Kurzu negativního myšlení, a jak je zřejmé, není to zas až taková legrace, ale také to není bez myšlenky a nápadu, není to prvoplánovité, laciné, cynické a vykalkulovaně provokativní. Na tomhle kurzu si prostě připadáte, jako by vám někdo oblékl zimník naruby a pak jste se napili ze špinavých sklenic čistého vína.

Pětatřicetiletý Geirr, něco mezi Jackem Nicholsonem z Přeletu nad kukaččím hnízdem a vietnamským veteránem Jonem Voightem z Návratu domů, to zabalil. Po dopravní nehodě impotentní a paralyzovaný na invalidním vozíku se uzavřel do mikrosvěta chlastu, trávy, evergreenů Johnnyho Cashe a vietnamských válečných filmů a místo s Ingvild si hraje s pistolí (zatím) nabitou jen slepými patronami. A právě Ingvild je pozvala, aby ho pozitivně nakopli. Invalidní skupinu optimistů, vycepovanou přebornicí na to, jak otevřít oči tak, aby z nás vyzařovala radost, vlezle asertivní psycholožkou Tori, která dosud netuší, že si na tuhém řízku Geirrovi může vylámat zuby. Neboť psychologické bonmoty typu: „Pokud se soustředíme na naše slabosti, stanou se z nás trpaslíci – když se soustředíme na naše přednosti, stanou se z nás obři“ či „Malé změny vedou k velkým změnám“, na odolného drsoně Geirra, který si při poslechu Johnnyho Cashe připíná na bradavky kolíčky na prádlo, zřejmě stačit nebudou… 

Norský režisér Bard Breien si sám napsal scénář pro svůj odvážně nakročený debut, neboť rozhodně není triviální vstoupit do kinematografie celovečerákem, kde se prolíná skandinávská existenciální škola s černou komedií, jejímiž protagonisty je navíc skupina lidí, jejichž hendikepy k smíchu rozhodně nejsou. Jednoduchými výrazovými prostředky, s úsměvným rozpočtem a za nějaké tři týdny natočil prakticky v jednom interiéru snímek, který byl na letošním MFF v Karlových Varech dlouho lídrem divácké soutěže a odnesl si odtud i cenu za režii. Základem jeho úspěchu je dobře postavený scénář opřený o původní nápad, vypointované scény i dialogy a civilní herecké výkony, ztělesňující kolekci nezaměnitelných exotů z Freudova patologického panoptika, působící jako likvidační komando snaživých psychoanalytiků. Ale spolu s nimi sem zavál z ibsenovsko-bergmanovské skandinávské zóny docela svěží závan starých pravd o tom, že každý nakonec potřebuje vlastně jen někoho, kdo o něm ví, že je.

Kurz negativního myšlení je hořkoúsměvný mejdan o hře na pravdu. Přál bych mu, abyste si ho dokázali užít jako diváci na karlovarském festivalu.