Mé druhé já

Erica Bainová (Jodie Fosterová) je veskrze sympatická žena, profesně na rozhlasových vlnách přemítající o životě, New Yorku a vůbec a soukromě šťastně zamilovaná do mladšího doktora Davida (Naveen Andrews – seriál Ztraceni), s nímž co nevidět plánují svatbu. Když se ale onoho večera jdou projít po milovaném „nejbezpečnějším velikém městě na světě“, narazí v temném koutě parku na bandičku agresivních kriminálníků. O brutální akt bezdůvodného násilí později se Erica ocitá v bezvědomí v nemocnici, Davida už lékaři nezachrání. Probuzení a návrat domů jsou učiněným peklem. Křehká iluze bezpečí a jistoty je tatam a Erica nedokáže ani vyjít z bytu. Když se k tomu po několika dnech s vypětím všech sil přece jen odhodlá, intenzivní pocity ohrožení ji dovedou až do obchodu se zbraněmi, respektive za obchod se zbraněmi, kde si od pokoutního dealera pořídí černočernou pistoli.

Příležitost k jejímu použití na sebe nenechá dlouho čekat. Erica se náhodou nachomýtne k vraždě, přičemž její pachatel svědkyni ke štěstí rozhodně nepotřebuje. Situace je jasná: Buď on, nebo ona. Inu, samozřejmě, že ona.

 Na místo činu dorazí detektiv Sean Mercer (Terrence Howard), dobrý, ale životem poněkud omlácený polda, který Ericu zná z rádia i z nedávného letmého pohledu na nemocniční postel. Jejich životy se začnou skutečně proplétat poté, co se na oné ilegální pistoli objeví další dva pomyslné zářezy. Tentokrát ale Erica nebyla postavena před hotovou věc: mohla se rozhodnout, že ze skoro prázdného metra, terorizovaného výtržníky, vystoupí – jenže si raději počkala, až si na ni něco zkusí, a s olověnou reakcí nezaváhala. Ani se jí netřásly ruce. Co se to s ní děje? Stává se vykonavatelkou spravedlnosti, nebo jí zachutnala krev predátorů, drze zvyklých, že mohou parazitovat na nevinných? Takové otázky si neklademe jen v kině, ale trápí i Ericu samotnou. I ve snaze porozumět vlastní situaci se tak – zprvu coby reportérka – začne sbližovat s Mercerem. Ten ale není žádný hlupák, a jak mrtvých přibývá (jeden mafiánský sliz už rovnou dostane po čumáku páčidlem), dříve nebo později se indicie někde protnou a jemu dojde, jak se věci mají...

Jmenuji se žánr a jsme schizofrenik

Název Mé druhé já, který český distributor pro nový film Neila Jordana (Hra na pláč, Interview s upírem, Snídaně na Plutu) zvolil, je poměrně výstižný ve více než jednom plánu. Kromě niterného mudrování hlavní hrdinky totiž mimoděk komentuje i jistou žánrovou schizofrenii, kdy na mříže klícky seriózního psychologického dramatu se sociálním přesahem zevnitř nervózně klepe poněkud povrchní thriller a la Přání smrti 18, a to s většinou poklesků, které k němu patří.

I teď je někdy trochu těžší překousnout žmolkovaté dějové konstrukce. Nakolik je například pravděpodobné, že se jedna žena téměř okamžitě poté, co vyleze traumatizována z nemocnice a pořídí si zbraň, stane svědkyní vraždy? A že je o pár dní poté napadena znovu? A pak znovu...? A že všechny tyto případy bude v osmimilionovém New Yorku vyšetřovat tentýž detektiv? Pokud bychom se pohybovali ve světě Charlese Bronsona, bylo by kladení těchto otázek zcela irelevantní, nicméně vzhledem k tomu, jak inteligentním a psychologicky poměrně citlivým dojmem většina Mého druhého já působí, bijí podobná místa do očí. Vrcholem je pak závěr, o němž po prvním zhlédnutí nemám tak docela jasno, zda je jen podivný nebo vyloženě pitomý. Každopádně patří do podskupiny „Bronson“. Dík za to, že film nakonec překvapivě funguje, tedy nepatří scenáristům, kteří dodnes neměli na kontě nic pozoruhodného – a kdyby se jejich Druhé já dostalo do rukou méně schopných tvůrců, mohlo být bez problémů pěknou ptákovinou –, jako spíš všem ostatním, kteří zachránili, co se dalo. 

Tím největším trumfem na druhé misce je skutečně těžká tonáž v podobě ústřední herecké dvojice, jež je hlavním důvodem, proč na film vyrazit. Když Jodie Fosterová jednou za uherský rok v něčem hraje, vždy znovu potvrdí, že ve své věkové třídě dnes v Hollywoodu prakticky nemá konkurenci, a Terrence Howard (Hartova válka, Crash, Hustle a Flow) stačil během posledních let definitivně dorůst do prvoligových kvalit. Tyhle dva by člověka bavilo sledovat i při tichém luštění křížovky (to je takové to sudoku s písmenky), a jelikož scenáristům šly dialogy podstatně lépe než příběh, jsou jejich klidné společné scény ještě mnohem zajímavější než efektní pouliční řádění Fosterové.

Nový York podle Jordana

Dalším výrazným plusem je skutečnost, že Neil Jordan sice není neomylný (Přízraky ze snů), ale když má formu, umí být skutečně velmi zajímavý. Na Mé druhé já je radost koukat, ať už jsou to „jen“ působivě zobrazené sekvence Eričiny paniky či celý dojem z aktuálního New Yorku coby moderního psychologického hřiště, na kterém se tahle hra hraje. Mám na mysli zejména zcela přirozeně působící castingovou multikulturnost (drtivá většina postav ve vedlejších rolích je „nebílá“) či technologicko-voyeurský prvek, v jehož rámci si útočníci nahrávají své řádění na mobil, nebo Mercer žádající kolegu o lokaci hovoru s tím, že si povolení obstará zpětně. Přihoďte k tomu jednu dvě zmínky o Iráku, filozofování o podstatách násilí a můžete si tu, jste-li tak založeni, nahrabat metafor, co hrdlo ráčí.

Mé druhé já sice zdaleka není dokonalé, nicméně dokazuje, že když se sejdou kvalitní profesionálové (ještě sem musím vmáčknout pochvalu alespoň pro kameramana Philippa Rousselota) s koncertu schopnými herci, může být radost poslouchat i lehce obehranou písničku.