Once

On byl pouliční kytarista, zpěvák a opravář vysavačů (nepouliční). Ona odjela z České republiky, aby si přivydělala pouličním prodejem časopisů a květin. Setkali se uprostřed Dublinu a díky rozbitému vysavači spolu prohodili pár slov a zjistili, že je spojuje láska k hudbě. Ona hrála na klavír. Jemu se to líbilo a nechal ji napsat text pro jednu ze svých písniček. Rozhodli se, že seženou pár dalších neznámých hudebníků, natočí ty písničky a On s nimi udělá terno v Londýně. Ona ale musí zůstat v Dublinu se svou matkou a dcerkou a čekat na manžela, který má z Čech konečně přijet.

Je to příběh o lásce? Pochopitelně ano. Ale nikdo se s nikým nevyspí, ani žádný vášnivý polibek nepadne, a přesto to skončí dobře. Novým klavírem...

Jako člověk, který dal 100 % Transformers a nenávidí folk, jsem měl nemalé obavy z toho, že budu muset z důvodu zaneprázdněnosti redaktorů Cinemy recenzovat irský hudební film o pouličním kytaristovi s neherci a rozpočtem 150 000 dolarů. Naštěstí to byly obavy liché.

Je pravda, že mizivý rozpočet je na filmu jasně patrný, ale tvůrci se za to nestydí a učinili z toho součást vyprávěcího stylu. Ruční kamera je v každém záběru jinak rozostřená, rozzrněná, zabarvená a rozklepaná, monofonní zvuk je přeřvaný, střihová kontinuita neexistuje (pokud existuje střih) a náhodní lidé na ulici se občas dívají do kamery (štáb většinou jen namířil kameru a točil). A to všechno vytváří unikátní dojem, že se díváme na něco jako dokumentární muzikál.

Napsal jsem „muzikál“? Inu, ve filmu se hodně hraje a zpívá. Možná víc než v klasických hollywoodských muzikálech. A texty písní často cosi vypovídají o situaci, ve které se zpívající právě nachází. Není to ovšem tak, že by postava uprostřed souvětí plynule přešla z mluvení do zpěvu a pokračovala v načaté myšlence. Jsou to přece oba muzikanti, nástroj jednoho z nich je přenosný, takže není problém po něm v radostném či tíživém okamžiku sáhnout a začít něco vybrnkávat. Ale ne moc hlasitě, protože v autobuse to může rušit.

Dva hlavní hrdiny (ve filmu nemají jména, stejně jako většina ostatních postav) hrají Glen Hansard a Markéta Irglová. Hansard (ročník 1970) hraje a zpívá v irské rockové kapele The Frames. Irglová (ročník 1988) s ním vydala v roce 2006 společné album a je jeho životní partnerkou. Herecké zkušenosti mají pramalé (za zmínku stojí jen Hansardovo účinkování v Commitments/1991) a s ohledem na tuto skutečnost je s podivem, jak kvalitní herecké výkony oba předvádějí. Jejich nejistota a boj s klíčícími city (ona je vdaná, on čerstvě rozejitý) jsou stoprocentně uvěřitelné.

Vzhledem k tomu, že většinu filmu zabírají písničky, interpretované hlavními představiteli, je logické, že mnoho dalších postav už ve filmu neuvidíme, protože na to není čas – jen rodiče obou protagonistů a pár pouličních hudebníků, kteří pomáhají se studiovou nahrávkou. A vzhledem k rozpočtu filmu je logické, že se nedočkáme žádné muzikálové choreografie nebo něčeho podobného. Hudební čísla vypadají většinou tak, že hrdinové hrají a zpívají, někdo drží v ruce kameru, která je snímá v nepřetržitém záběru, a když je svátek, ty kamery jsou dvě a párkrát se mezi nimi střihne. Nic z toho ovšem není na závadu a tento polodokumentární styl filmu sluší.

Once (proč vlastně zůstává český název v angličtině?) je mnohem komornější než to, čemu se říká „komorní filmy“. Je to dílo, vzniklé doslova na koleně, které boduje tím, že se snaží být maximálně upřímné a maximálně se vyhýbat klišé. A podařilo se mu zabodovat i u mě, přestože mě tento konkrétní hudební žánr víceméně irituje a soundtrack z filmu si rozhodně nekoupím. Z čehož vyplývá, že musí jít o opravdu hodně, hodně kvalitní film...

P. S: Ve filmu je několik situací, založených na tom, že se mluví česky a irští protagonisté (a diváci) tudíž nemají rozumět tomu, co bylo řečeno. Jako Češi tedy máme paradoxně poněkud ochuzený kulturní zážitek...