Chuť lásky

Myslíš, že láska je jenom trik, anebo je to jediný existující důvod tohohle bláznivého snu? Ačkoliv se hrdinové filmu Roberta Bentona vášnivě stavějí za druhou možnost, ta první je v každém okamžiku přítomna také. Jde tu de facto o souboj obou filozofií a konečné vítězství té jedině lidské.

Dlouho se totiž zdá, že životy několika obyvatel Portlandu jsou vystaveny nesmyslným a nespravedlivým zkouškám. Proč se tyhle věci dějí mně, mohl by se zeptat stárnoucí profesor Harry (Morgan Freeman) při vzpomínce na mrtvého syna. Čím jsem si zasloužil tohle, běduje sympaticky obyčejný kavárník Bradley (Greg Kinnear) při pohledu na manželku, odcházející do náručí jiné ženy. A co si asi pomyslela Chloe, která konečně našla svou životní lásku, jen aby jí kartářka vrátila peníze, protože za některé věci si prostě platit nenecháte. Tihle všichni se potkávají v kavárně, kterou Bradley vlastní, Chloe a její Oscar v ní pracují a Harry je jejím štamgastem. Střípky jejich osudů se skládají v mozaiku tu humornou, tu vášnivou, tu nepoučitelně hloupou, aby konečně zapadly do sebe v akordu tak pozitivním, že by neprošel nikomu jinému než pětasedmdesátiletému režisérskému veteránovi, který si (podobně jako Harry) vyhrazuje právo smířlivé vyrovnané víry a nekonečné naděje.

Fakt, že se dějové zákruty čas od času ocitají na pokraji sentimentem prosáklé červené knihovny, sdostatek vyvažuje kvalitní herecké obsazení, co však poněkud drhne v krku, je vítězství koncepce nad příběhem, jinak řečeno, na jedné straně jsou tu sympaticky lakonické útržky bez potřeby uvozování či dovysvětlování, jež se kupí s civilní nahodilostí, na druhé straně jejich autenticita ovšem padá za oběť akademicky umělému a s drtivou odhodlaností naplňovanému záměru.

V jeho jménu (a provázeny Harryho filozoficko-mentorským moudrem) se některé příběhové linie stávají natolik zkratkovitými a časosběrnými, že je k jejich nositelům velmi obtížné získat nějaký vztah, nehledě na to, že k závěru Harry už o svých přátelích spíše vypráví, než aby oni sami skutečně něco prožívali.

Za jiných okolností by snad byl na místě cynicky pohrdavý odsudek, cosi ve zjevné upřímnosti tohoto filmu ovšem nutí ke smířlivosti. Věří-li Benton v lásku a dobré konce, v osud, který nakonec začne dávat smysl, lze mu to vlastně závidět, zejména nejsme-li schopni téhož.